Hlavní strana

Vítám Vás na mých mých webových stránkách!

Pokračujte výběrem z menu nahoře.
Pro legraci jedno staré video:

Balkán 2012

Voňavý Balkán, aneb země tisíce a jednoho smradu (14. – 29. 9. 2012)

Vždy jsem se chtěl podívat na divoký Balkán, takže když mi kamarád Pelech se svou ženou Makytou vyprávěli historky ze svého výletu z roku 2011, plán na léto 2012 na sebe nenechal dlouho čekat. To ještě umocnil jejich chtíč po dalším albánském dobrodružství. Stačilo sehnat čtvrtého blázna, co si s námi sedne do auta a vydá se s námi pro Topzine.cz monitorovat situaci v divokých dálavách. Štěstí se usmálo na celosvětově uznávaného moderátora a zpravodaje Romana Čelechovského. Možná ho znáte z televize nebo rádia…možná ne.

Den 1., 2.: Pátek a sobota

Odjezd z ČR směr Chorvatsko.

Rozkaz zněl jasně, okolo 15. hodiny mě nabrali v místě mého bydliště a s Pelechovými slovy „Ať si zvykneš na to couvání“ mě šoupli rovnou na sedadlo řidiče. Stav tachometru byl 8830. To jsem po radostech a strastech českých, rakouských a slovinských silnic, opustil v noci až cca 50 km na dálnici před chorvatským Splitem. Podle plánu jsme měli projet tunelem vedoucím na chorvatské letovisko Makarska. Skutečnost byla jiná, tunel je v opravě, jeli jsme k němu po strašné kamenité silnici (to jsem ještě netušil, že vzhledem k albánským poměrům, je to super dálnice) a skončili uprostřed stavby. Vyfotili jsme se a radši jeli pryč, štěkající psi i hlídač s baterkou zněli dost nerudně.

Na pobřeží jsme dojeli cca v 7 hodin ráno skrz pohoří Biokovo, dále pokračovali po krásné riviéře až do města Ploče. Já i Pelech jsme po dlouhém čase stráveném za volantem unaveni, zbytek posádky také, tak hledáme kam alespoň na hodinu složit hlavu. Do oka nám padl malý násep z kamení ke konci města, vytahujeme karimatky a cca na dvě hodiny všichni usínáme. Probudilo nás až auto, přijíždějící k nám po kamenech. Vystoupil chlápek, který nám anglicky velice RAZANTNĚ vysvětlil, že se nacházíme na jeho pozemku a ať hezky rychle skočíme do vozidla a jdeme si po svých. Radši jsme se tedy zařídili podle jeho dobré rady a vyrazili dále.

Za nedlouho projíždíme skrz město Metkovič, což je hraniční město s Bosnou a Hercegovinou. Ihned za hranicemi zastavujeme u první benzínové pumpy, jelikož je zde o několik korun levnější benzín než v Chorvatsku, kde jsme benzín radši nebrali.

Bosna a Hercegovina

Sarajevo

Cesta do hlavního města Bosny, Sarajeva, je velice krásnou cestou podél dost studené řeky Neretvy protékající proslulým městem Mostarem. Někdy je široká jen pár desítek metrů, jindy tvoří jezera, která snad nemají konce. Její pobřeží nezřídka brázdí různé zajímavé stavby, domečky, někdy restaurace, někdy jen rozpadlé chatrče. Společně s naší silnicí vede i železnice. Vlak zde (podle informací od místních) jezdí dvakrát denně na trase Mostar – Sarajevo. Škoda, že nemáme šanci s ním jet, byl by to evidentně zážitek. Jednou jedeme na levém, jednou na pravém břehu řeky, přejíždíme lepší i horší mosty a stále zastavujeme, abychom se pokochali krásami místní přírody. Takzvaně na „koch“. Chvíli před samotným hlavním městem musíme vyjet na vysokou horu (převýšení asi 500m), projet tunelem a zase ji sjet dolů. Tím se nacházíme před branami válkou poznamenaného největšího města v Bosně.

Hned při vjezdu nás uvítá vedle nových i starých domů jeden šestipatrový, zřejmě pozůstatek socialismu, který ve válce rozhodně neobstál a dá se skrz něj prohlédnout. O kousek dále tramvaj české výroby značky Tatra K2, vzhledově skoro tak, jak je známe, jen ve stavu, ve kterém by jí na české kolejiště již nikdo nepustil. Snažíme se nalézt, bohužel však neúspěšně, sportoviště, na kterém Bosna a Hercegovina hostila v roce 1984 zimní olympijské hry a od tohoto roku je prý zcela opuštěné. Místo toho však nalézáme mešitu s párem muslimů, kteří se rozhodli posunout svůj vztah na další level. Sice se zde přestalo válčit někdy v polovině devadesátých let minulého století, ale pozůstatky z války jsou po celém městě hodně patrné. Lidé zde stále bydlí v domech, jejichž zdi jsou poseté dírami od kulek, zřejmě jim to nevadí, nemají peníze a už jsou na to zvyklí. Klasickým obrázkem je dům s postřílenou zdí a novými plastovými okny. Dále, dnes už jen zřídka a spíše na předměstích, potkáváme domy úplně rozbořené či alespoň bez střechy. Obecně se dá však říci, že centrum města už je docela dobře opraveno.

Každou větší křižovatku řídí policista, a to i když semafory fungují, zatím nechápeme proč. Snažíme se někde zaparkovat auto, abychom si mohli centrum trochu projít. Všude jsou zvláštní parkovací automaty, my ale nemáme žádné bosenské peníze, a tak narážíme na jedno takřka privátní parkoviště (43.856281, 18.422425‎+43° 51' 22.61", +18° 25' 20.73"). Parkuje tu jen jedno auto a „hlídač“ nerozumí ani slovo anglicky. Tak nějak se dorozumíme, že za dvě hodiny parkování chce jedno euro a že tam můžeme parkovat do 19:00. Jinde stejně zaparkovat nemůžeme, tak alespoň nacouvám kufrem úplně ke zdi, aby nebylo moc vidět, jak je po okraj plný věcí a nedalo se do něj vlézt.

Sedáme si do restaurace na břehu řeky Miljacky a dáváme si něco k jídlu. Hlavně se těšíme na místní pivo, pijeme Sarajevsko z malé lahve a skleničky o objemu velkého panáka. Při odchodu si říkám číšníkovi o malou lahev. Nejdříve ji nechce dát, že prý nemůže, ale pak přijde s tím, že se nade mnou smilovala jeho šéfová, a že si ji teda mohu vzít. Asi by se svět nezbořil, kdyby mi jí nedal, ale i tak to zařídil. Jdeme se projít městem. Pro jistotu procházíme okolo auta, jestli tam ještě je. Naštěstí se nachází ve stejném stavu, jako když jsme ho opustili. O kus dále, na místním trhu, hrají starší pánové šachy. Šachovnice je tvořená velkými dlaždicemi a figurky jsou jim nad kolena. Na trhu prodávají jen med a bylinky, nic jiného. Ani hloupou medovinu jsem tam nenašel. Čím jdeme dále, tím více jsme v centru a tím modernější resp. uklizenější to tu je. Upravené venkovní zahrádky místních barů a restaurací, jako kdybychom nebyli v Bosně.

Celé město je velice zajímavé, lidé jsou přátelští, ale jak to ve velkých městech bývá, moc si nás nevšímají. Uličky v centru jsou plné obchůdků s naprosto nesmyslnými cetkami, takže jediné, co si tu s Pelechem kupujeme, je tričko s nápisem Bosna a Hercegovina a nákresem jejích hranic. Máme v plánu zde přespat do neděle a pak se vrátit cestou podél Neretvy zpět do Mostaru a na pobřeží. Když přijdeme zpět k autu, je vše v naprostém pořádku, naše obavy o něj byly sice na místě, avšak buď se na nás usmálo štěstí, nebo se tu opravdu není čeho bát. Projíždíme městem a snažíme se najít nějaké levně vypadající ubytování. Když už najdeme, zjišťujeme, že žena chce v pochybném hotýlku dále od centra za jednu noc po každém 20€. Což je moc. Na pokus o smlouvání se jen dozvídáme jedno z mála anglických slovních spojení, která má dobře nacvičená: „I´m not cigána!“ Několikrát nám ho zopakuje a kroutí přitom hlavou, jako kdybychom se zbláznili. Přitom dost jako cikánka vypadá… Jedeme tedy dále. Celá Bosna, Sarajevo obzvlášť, je oblepeno plakáty a velkými billboardy s obličeji politiků, očividně součást předvolebních kampaní místních politických stran. Na křižovatce jsme zastaveni dvěma stojícími policisty. Záhy přijíždí kolona aut s kouřovými skly a z jednoho za mohutných ovací místního obyvatelstva vystupuje jakýsi oblíbený politik. Již chápeme bezpečnostní opatření a řízení křižovatek policisty. Zřejmě přijel Jirka Paroubek na podporu místní socdem. Lidé ho tady asi mají rádi.

Moc dalších hotelů a penzionů jsme nenašli, takže jsme se vydali vstříc noci zpět směr Mostar s tím, že po cestě snad něco najdeme, nebo to někde rozbalíme „na divoko“.

Po sjezdu z vysoké hory směrem od Sarajeva, jsme se ubytovali v za tmy nenápadném motelu Relax (kousek před městečkem Konjic po levé straně GPS: 43.668749, 17.978874). Hoteliér byl zhruba osmnáctiletý kluk, který uměl několik základních slovíček anglicky, takže domluva byla vcelku pohodlná. Následně na nás koukal dost zvláštně, když už každý z nás měl v místní restauraci sedmé malé Karlovačko…

Den 3.: Neděle

Neretva, Mostar

Ráno vyrážíme z hotelu podél řeky, počasí je snad ještě krásnější než včera. Už včera jsme plánovali, že bychom se v ní vykoupali. Zastavujeme tedy několik kilometrů před Mostarem, abychom pocítili její teplotu na vlastní kůži. Koupání je nádherné, ale v září už paprsky slunce nejsou tak silné, aby ohřály alespoň několik centimetrů pod hladinou. Vzhledem k ledovosti je těžko říct, jestli vůbec někdy tak silné jsou.

Kousek před Mostarem se zastavujeme na tržišti u silnice. Mají tu úplně všechno: boty, sýry, boty, proutěné košíky, boty, ponožky, boty, klobouky, boty, elektroniku, boty, zeleninu, boty, slepice, prostě úplně všechno, jestliže to ještě není úplně zřejmé, hlavním artiklem jsou tu boty. A ne vždy prodávány po párech. O kus dále, na plácku před tržnicí, je ta zastřenější část trhoviště. Prodávající již nemají prodávané věci ve stánkách, ale jsou jen tak na zemi rozložené na dekách. Zde seženete úplně cokoliv. Hlavně starou elektroniku, mobilní telefony (převážně bez nabíječky) a hromady oblečení. Je to místo, kam byste pravděpodobně šli, kdyby se vám do bytu či do kapsy podíval nezvaný host. Předpokládáme, že pokud nás na krytém tržišti někdo oloupí o mobilní telefon, stačí za chvíli přijít k jednomu z těchto „venkovních“ prodejců a koupit si ho zpět.

Parkování za euro, slepici jsme nekoupili, a tak s krásným výhledem na letošní bohatou, ještě nesklizenou, úrodu igelitových sáčků na vedlejším poli, opouštíme tržiště do centra města Mostar.

Cestu městem brázdí staré rozestavěné, chcete-li po válce nikdy neopravené, domy. Centrum města je však docela opraveno, včetně proslulého mostu, který byl ve válce zničen, a pak znovu postaven.

Procházíme městem, kromě proslulého mostu, krásné řeky a jedné ulice s obchody se suvenýry tu nic není. Kupujeme tu přímo od výrobce domácí ořechovou a višňovou rakii s tím, že jí přivezeme domů jako suvenýr.

Máme dnes v plánu dojet co nejdále se nám to povede, alespoň do Černé hory k albánským hranicím. Proto se vydáváme na cestu přes čtvery hranice s malou zastávkou na první koupání v moři (studené na povrchu více než v hloubce – způsobuje to tzv. Bora) a další v Dubrovníku.

Dubrovník je sice asi nejkrásnějším městem v Chorvatsku, ale evidentně je taky nejplnější turistů. Zdržujeme se tu pouze hodinu a půl, procházíme zákoutí hradu snažíc se dostat na hradby. Několikrát jsme otočeni místními, že už se nacházíme na jejich pozemku, potkáváme mraky více či méně toulavých koček. Na několika místech je možné projít skrz hradby na kamení mořem oplývané. Z těchto míst jsou nezřídka udělané jakési beachbary. I když už je koncem září docela zima, ještě je zde velké množství turistů, kteří si užívají posledního silného slunce. Cestu na hradby vzdáváme, když zjišťujeme, že jediná cesta, kterou jsme našli, vede přímo od hlavního vchodu a za vstup chtějí nekřesťanských 9€. Vyrážíme tedy dále, směr Crna Gora.

Černá Hora

Slunce je na západě a my uháníme po pobřeží do Montenegra. Zezačátku ne moc příjemný celník v budce na chorvatsko-černohorských hranicích se po mém ukecávání o razítko do pasu rozpovídá o své návštěvě Prahy. Z jeho vyprávění vyplynulo, že to jediné, co si z našeho hlavního města zapamatoval, je jakýsi bar u Karlova Mostu, kde bylo velké množství striptérek s možností odvést si nějakou domů na další práci (asi Zlatý strom, řekl to tak jak to píšu). Celkově zdržel svým povídáním hranice asi na 15 minut, seděl totiž v jediném otevřeném okénku, takže se hodně prodloužila už tak dlouhá fronta automobilů. Nakonec nám dal do pasů razítka, i když se to dnes již prý nedělá.

Už je dost tma a máme hlad, takže po cestě hledáme nějaké ubytování. Nic nenacházíme, a tak se jen na pobřeží moře zastavujeme v místní restauraci. Po průjezdu několika měst už za tmy dojíždíme k trajektu do města Bijela, kde se naloďujeme, abychom se za 10 minut po přejetí zálivu zase mohli vylodit ve městě Seljanovo. Na trajektu, který stojí cca 4€, se nesmí kouřit, všude je to napsáno, všude jsou ty piktogramy. Každý, kdo vystoupí z auta, tu ale stejně kouří. Je vidět, že už jsme dost blízko Albánii.

Odtud je to k jejím hranicím už „co by kamenem“, ale stejně nám to dost trvalo. Silnice vedoucí po pobřeží se ve městě Ulcinj láme do relativně nízkých hor a vytváří tak pomyslné písmeno V. My jsme se zastavili v Baru a řekli si, že to vezmeme zkratkou. Bylo to sice delší, ale zato horší cestou. Zase to byla zábava. Absolutně jsme netušili, kudy máme jet, směrovky tam skoro nebyly, a tak jsme se často ocitli u někoho na zahradě. Ptali jsme se kohokoliv. I šestnáctiletých kluků, kteří šli evidentně mírně opivení z hospody, ale poradili dobře. Po dost dlouhé zkratce jsme se z ničeho nic objevili asi ve 2 hodiny ráno na albánských hranicích. Celá nesmyslná „kontrola“ trvala asi 30 minut. Celníci evidentně neměli co dělat. Tak si nás různě prohlíželi, auto také a obecně byli dost vážní. Vzbudili se snad všichni, kteří byli na místě, aby se na nás přišli podívat. Trochu jsme si připadali jako před více než 20 lety, když jsme se svými rodiči jezdili na dovolenou a od hraničních kontrol nikdo nikdy nevěděl, co čekat.

Albánie

Skadar

Po akci na hranicích konečně vyrážíme směr Skadar a hledáme někde ubytování. Při projíždění pustiny jsme na žádné ubytování nenarazili. Až v samotném městě jsme přijeli k dobře a draze vyhlížejícímu hotelu. Na recepci seděli dva pánové, ale ani jeden z nich neuměl ani jediné slovo anglicky, ruce nohy moc nepomáhaly, ale nakonec jsme se dozvěděli, že se nemůžeme ubytovat, důvod jsme nerozuměli. Těžko říct, jestli se ten komunikativnější z nich vůbec snažil nám ho vysvětlit, bůh ví, jestli vůbec říkali nějaká slova, protože to znělo, jako když mučíte zmutovanou žábu paralyzérem.

Jedeme tedy dále a náhodou narážíme na další hotel. U stolku v improvizované recepci tam sedí člověk. Zde s námi poprvé konečně zamával balkánský vítr, skoro nikdo tu nemluví pořádně anglicky. Rukama, nohama i dalšími částmi těla se domlouvám, jestli tam můžeme spát. Chlápek říká něco o tom, že zavolá někoho, kdo mluví anglicky. Stále nám opakoval, ať počkáme. Ve dvě ráno zvedl telefon, který zazvonil někde v patře, někdo ho zvedl. Pak se domlouvali spolu v albánštině, načež mi telefon předal, ať se s ním domluvím sám. Jeho lámavé angličtině byla rozumět jen základní slova, takže domluva byla více než vtipná. Říkal, že můžeme spát v pokoji pro 4 lidi, a že se snídaní to bude každého stát 60€. Nepředstavitelná částka, kterou jsem odmítl s tím, že to je víc, než si můžeme dovolit, takže se loučím. Než jsem se stačil rozloučit, on se zeptal, kolik si můžeme dovolit. Řekl jsem mu 15€, on mi na to okamžitě odpověděl OK tak 15€ (měl jsem říct míň, akceptoval by to taky).

Ubytovali jsme se v překrásném hotelu, ve kterém by noc stála tak 3000kč/os, pokud by byl postaven u nás (Tradita G&T - http://www.traditagt.com GPS: 42.064387, 19.515224). Když jsem u Mostaru psal, že jsme tam koupili výbornou ořechovou a višňovou rakii, nezmínil jsem, že neposloužila jako dárek naším bližním, nýbrž jako oslavný nápoj před první nocí v Albánii. Uléháme tedy plni zážitků z prvních dní do čistých postelí a mírně se obáváme, kolik peněz bude chtít chlápek ráno za nocleh.

Den 4.: Pondělí

K snídani nám jakási paní přinesla vajíčko natvrdo, pečivo, takový zvláštní margarín a fíkovou marmeládu. K tomu čaj a vodu z vodovodu. Dost dobrá snídaně. Chlápek si řekl o těch 15€ za každého, ještě nám až přeochotně poradil cestu. První dojmy z Albánie jsou bezvadné, a tak zastíní i mé mírné obavy z pití vody z vodovodu. Kupodivu, i když jsem jí pil i v dalších místech, neměla žádné fatální následky na mé zažívání. To až později.

První setkání s albánským životem dostane člověka do úplného Jiříkova vidění. Dění na ulici je k neuvěření. Uprostřed města vede čtyřproudá ulice, po stranách parkují auta a mezi nimi jedou auta, cyklisté, pobíhají chodci. A to ve všech směrech různě mezi ostatními účastníky silničního provozu. Tím nejvíce sebevražednějším způsobem jel muž na kole v protisměru, v sedačce mu sedělo dítě, přitom kouřil a jako třešničku na dortu ještě telefonoval. Na silnici už někdo namaloval pruhy, ale pro Albánce jsou spíše uměleckými díly než dělicími čárami. Neuvěřitelný pohled. Po delší době někde parkujeme a okamžitě se na nás lepí místní cikánka se třemi cikáňaty. Ještě než vystoupíme, už ťuká na okno, ať jí dáme almužničku, pak nás sleduje až ke směnárně a trpělivě před ní čeká i se svými potomky. To že jí nic nedáme a opakované GO FUCK YOURSELF, pochopila až po naší úplné ignoraci. Zajímavé, její dítě pije Coca-Colu z plechovky, má se tedy dobře nebo špatně? Procházíme tím širokým bulvárem, kterým jsme před chvílí jeli a velice rychle se adaptujeme na místní svět. Například jako domorodci chodíme prostředkem přes velký kruhový objezd, zdobený obrovským billboardem s logem Vodafone. O kus dále, zrovna když se na pokyn místního chlápka fotíme se spadlým kolem, nás na chodníku předjíždí jiný muž na skútru. Vyfotíme se s čerpací stanicí značky Kastrati a sedáme si na zahrádku místní putyky na první a zároveň jedno z posledních točených albánských piv.

Z pozorování u pivka zjišťujeme, že většina lidí se zde (asi) živí převážením bizarních věcí bizarními způsoby. Výjimkou není ani jakýsi chlap, který jede na kole a v ruce veze velký kuchyňský dřez. Obecně jsou tu lidé dost zvláštní. My evidentně vybočujeme z albánského standardu, takže každý, kdo jde nebo jede v dohledu, na nás neskutečně zírá. Stejně tak my zíráme na ně.

Po dopití piva jsme zamířili do odlehlejší části města mezi různé domy. Většina jich je v silném stádiu rozkladu, silnice mezi nimi není, jen prašná děravá cesta. Jednoduché „rodinné domky“ se mísí se složitými stavbami v podobě tří- až pětipatrových cihlových domů. Tu a tam se najde sídlo nějakého boháče s anglickým trávníkem, většinou hned vedle nějaké rozpadlé ruiny. To jen podtrhuje skutečnost, že v Albánii evidentně neexistuje nějaká střední třída lidí, tak jako je u nás. Buď tu lidé nemají co jíst, nebo jsou nechutně bohatí. Stále na nás lidé zírají nebo se chtějí vyfotit. Příkladem byl děd na kole, který zastavil a chtěl, abychom si ho vyfotili. Snažil se schovat kyblík, který vezl a zeširoka se na nás s otevřenou pusou zazubil. Zuby ale vidět nebyly, žádné neměl… Přicházíme zpět na hlavní třídu, kde kvůli nám dědové přestanou na chvilku hrát domino. Možná je to kvůli tomu, že já mám sundané tričko, Roman dlouhé vlasy a Makyta je blondýna, těžko říct.

Sedli jsme do auta a vyjíždíme na skadarskou pevnost Rosafa. Její hradby jsou z 3. století př. n. l. Z pevnosti i hradu už zbyly jen samé rozvaliny, na nádvoří (jestli se to dá tak nazvat) pozůstatky nějaké restaurace, těžko říct, jestli někdy nedávno otevírané. Vstup sem stojí 200 lelků na osobu (cca 30kč). Evidentně má i spletité podzemní prostory, ale ty nikdo nezpřístupňuje, takže prolezeme jen to, kde je vidět, baterka zůstala v autě. Stejně je návštěvníci převážně používají jako záchody. Výhled na město je neuvěřitelný, je vidět řeka Drin a v dáli na obzoru i část skadarského jezera. Jinak tu vůbec nic není, takže jdeme zpátky k autu a vydáváme se hledat cestu do hor.

Cesta do hor

Nemáme pořádnou mapu, jestli tedy nějaká vůbec existuje. Cesty se různě kříží, takže bloudíme po okrajových částech Skadaru a hledáme cestu podél jezera na sever. Když už jsme se konečně vymotali a vyjeli správnou cestou, zjišťujeme, že v Albánii se nijak neřeší značky na začátku a konci vesnice. Název totiž většinou jen říká, že na polích v různých vzdálenostech stojí domy, nebo taky ne. Vesnici Koplik, kde máme odbočovat do hor, tedy s přehledem míjíme. Po několika kilometrech nám dochází, že jedeme špatně, otáčíme se a ptáme se kolemjdoucích. Nakonec zastavujeme u „hlídkujících“ policistů, vylézám s mapou.

Každý Albánec, kterému ukážete mapu, na ní začne zírat jako na svatý obrázek. Hledá místa a s neuvěřitelnou rozkoší po ní jezdí prstem, až po chvíli se na vás podívá a začne lomcovat rukama a ukazovat vám cestu. Do tohoto nám ukazuje, že tam, kam jedeme, s naším autem určitě neprojedeme. Policista, ač nesmírně ochotný (jako všichni v Albánii), není výjimkou. Poradil však dobře a odbočku jsme nakonec našli. Cesta vede vyprahlou krajinou mezi poli, zatímco v dáli jsou vidět dvoutisícovky albánského pohoří. Nezdá se nám, že bychom nemohli projet. Cesta sice není široká, zato je to lepší asfalt. Na albánské poměry docela dálnice.

V jedné vesnici se zastavujeme na jídlo. Obsluha anglicky moc nerozumí, ale na to už jsme zvyklí. Mají jídelní lístek, ač v albánštině, tak je to úspěch. Mají na něm však napsáno pouze to, že mají maso, rybu, fazole. Dáváme si tedy maso a fazole. Fazole = ne moc chutná polévka s několika kusy rozvařených fazolí, maso = hovězí, vařené v té fazolové polévce, které mi dost chutnalo. Dojedl jsem i to po Romanovi. Dále se cesta ještě zužuje, hory už od nás nejsou tak daleko jako před tím, smějeme se názvům místních vesnic: Dedaj, Makaj, Ducaj... Právě když už zapadá slunce a jsme ve vesnici Boga, najíždíme na otřesnou kamenitou cestu, to bude důvod obav všech, kterých jsme se ptali na směr. Po pár desítkách metrů usuzujeme, že to naše auto opravdu nedá. Zastavujeme u nějakého domku a ujímá se nás místní slečna mluvící dost dobře anglicky. Několik minut se bavíme o tom, že do vesnice Theth, kam máme namířeno, opravdu nedojedeme. Nabízí nám, že přespíme a ráno se tam za 60€ podíváme s jejím otcem terénním vozem. Shodou okolností je přes jednu zahradu moc pěkný hotel (42.399922, 19.646650, +42° 23' 59.72", +19° 38' 47.94"). Slečna, která se jmenuje Adelína, ale říká, že případně můžeme spát v nějaké světnici u ní. Když nám toto nabízela, opodál stojící její matka (asi trochu rozumí anglicky) to rezolutně odmítla. Poté mezi matkou a dcerou proběhla kratší výměna názorů. Výsledkem je, že do světnice se prý nevejdeme, ale nabízí nám možnost spaní ve stanu na její zahradě. Jsem rozhodně všema deseti pro, demokraticky však bylo rozhodnuto, že spíme v hotelu. Adelína tedy alespoň nabídla, že nám udělá večeři. Prahneme po místní kuchyni, takže se domlouváme na sraz ve 20 hodin.

Boga

Hotýlek je velice krásný, skvěle zařízený, všechno čisté a nové. Jedná se o malý byteček. Pouze dvě malé světnice, každá se dvěma postelemi. K tomu krásně zařízená koupelna a malý obývací pokoj s kuchyňkou a krbem (není tu žádné topení). Všude jsou tu přítomná taková zvláštní zvířátka, která po rozšlápnutí nechutně prasknou. Nejaké stonožky, těžko říct co to je, prostě příroda.

Po ubytování jdeme za slečnou Adelínou do malé hospůdky (podle google map Bar Kafe Paja +42° 23' 57.49", +19° 38' 52.83"). Dcera pana domácího nám udělala ze svých domácích zdrojů zapečený sýr v listovém těstě, balkánský salát, nakrájela skvělý kozí sýr a opekla malé čevabčiči. Prakticky všechno z domácích zásob. Nakonec jsme jí to zaplatili (asi 15€ za hostinu), poděkovali a domluvili se s ní a jejím otcem, že se ráno vydáme na cestu přes hory do vesnice Theth.

Den 5: Úterý

Vstali jsme v 7:30, abychom se mohli v 8:00 nalodit k Adelíninému otci do terénního vozu značky Mitsubushi Pajero. Před jízdou do sebe naléváme rychlou kávu či čaj v baru a vydáváme se vstříc novým poznatkům z albánských hor. Cesta je neuvěřitelně kamenitá a rozbitá, je to čím dál tím horší, neustále to s námi hází, mlátíme se hlavou i dalšími částmi těla o výčnělky uvnitř auta. A to jedeme asi desetikilometrovou rychlostí! Celá cesta je mírným stoupáním do kopce takřka po vrstevnici, takže když se podíváme doleva, vidíme hluboký sráz. Obzvláště výživné je vyhýbání se s dalšími auty a busíky. Po chvíli zastavujeme u nějakého pomníku, Lin Nikoll Olaj se narodil 25. 8. 1972, jeho pomník je na místě, ze kterého je krásný výhled do horského kotle. Zemřel 26. 8. 1994. Prý se stal obětí, spadl z toho srázu za pomníkem. Podle našeho názoru, se prachsprostě opil na své narozeniny a při půlnočním tahu domů se skácel ze srázu… My však pokračujeme dále do výšin, za nedlouho projíždíme menší kotlinou, která nám svým výhledem, na druhou stranu než je vesnice Boga, značí, že jsme se dostali na nejvyšší místo našeho výletu. Jsme naklepaní jako vepřové kotletky. Po malé přestávce už jedeme jen směrem dolů, cesta už je docela otravná, k tomu si Pelech neustále stěžuje, že ho bolí hlava od neustálého narážení do okna a střechy auta. Už je vidět, že sjíždíme k náznakům civilizace, vrak spáleného auta vedle vypáleného domu značí, že se zde nedávno nějací Albánci nepohodli, a tak to vyřešili takto. Bůh ví, třeba i někdo zemřel, slečna Adelína se tomu dost diví, říká, že tu dlouho nebyla, ale tohle se muselo stát nedávno. O kus dále přijíždíme k nádhernému vodopádu, prý je pohřebištěm Vinnetoua, voda je opravdu křišťálově čistá, krásně studená a chuťově delikátní. Po Romanově reportáži nasedáme a jedeme do vesnice Theth, která je naším checkpointem.

Theth

Theth je vesnice položená mezi horami, tradiční albánská vesnice se starou kulou, několika spoře obývanými domy, kostelem a v toto období vyschlou řekou. Zastavujeme u kostela a jdeme se zde projít. Je krásný slunečný den, daleká viditelnost na vrcholky okolních hor, všude okolo nás jsou ovce a kozy, sem tam nějaká kráva. Ticho, taková horská idylka. Říkám Adelíně, že se sem přestěhuji a budu tady žít. Ona mi na to jen odpoví: „A co bys tady proboha dělal?“. Musím jí dát za pravdu…

Mečící paroháči vlevo, bučící vpravo, bečící za zády a my míříme přes zahrady do kuly. Uvítá nás člověk v tradičním oblečení, zde je patrné, že je toto místo hojně navštěvováno turisty. Kula je věž se čtvercovou základnou vysoká 3 patra postavená na skalisku, v dřívějších dobách sloužila jako útočiště pro muže, na kterého byla uvalena krevní msta. Tento muž se musel 15 dní bránit na život a na smrt nájezdům útočníků. Zřejmě by byla zajímavá statistika úmrtnosti. Za vstup po nás chtějí 1€/osobu, uvnitř to vypadá jako ve skanzenu, ale je to udělané hezky. Dozvídáme se, jak tam muž spal, že mu tam ženy nosily jídlo a spoustu dalších informací. Ještěže máme Adelínu, která nám to překládá. Ptám se jí, kdy tam byl někdo naposledy takto schován, moc dobře mi nerozumí. Říká, že tu nikdo nikdy nebyl, což se mi zdá dost zvláštní, když předtím překládala, že uvnitř to jsou všechno autentické relikvie. No, odpověď jsem z ní nedostal, tak dobře anglicky zase neuměla. Chvilku u kuly sedíme, dáváme si pivko z místního „obchůdku“ se satelitem a společně s ní a s jejím otcem si povídáme o všem možném, hlavně o rozdílnosti našich jazyků. Dozvídáme se, že půllitr se řekne „Kríkl“, to se nám ještě mnohokrát za výlet hodí, když se chceme v hospodě zeptat na točené pivo.

Představa další cesty směrem zpět do Bogy, je docela hrůzostrašná. Máme hlad, a tak vyrážíme s rodinou zpět. Nabízí nám, že nás můžou vzít do nějaké místní hospody na jídlo. Na místě je nám však řečeno, že než udělají jídlo, bude to trvat hodinu. Na to nemáme čas, chceme dojet ještě do vesnice Koman, což je z Bogy dost dlouhá štreka. S mírně naštvaným výrazem sedá Adelínin otec za volant a vyrážíme tedy zpět. Stejně jako po cestě sem do každé zatáčky, do které nevidí, troubí. S každým, kdo jede okolo nás, si na chvíli pokecá z okýnka do okýnka. Občas to i vypadá, jako kdyby se s tím člověkem hádal, ale podle Adelíny si vždycky povídají o tom, koho veze. Jak legrační.

Po cestě se stáváme svědky či účastníky ještě několika prekérních situací při vyhýbání se autům, která jedou proti nám. Občas si člověk říká, že už se z toho srázu prostě skutálí. Okolo třetí hodiny odpoledne konečně dorážíme do Bogy a spokojeně sedáme do našeho hjundé a v pohodlí pádíme pryč.

Cesta byla neuvěřitelným zážitkem, nebýt Adelíny a její rodinky, nikdy bychom se tam nedostali. Ostatně, dostali za to královsky zaplaceno. Na to, že jí bylo 18, uměla na místní poměry bezvadně anglicky, uměla vařit, vypadala dobře a s většinou českých stejně starých holek, se chováním ani nedá srovnat. Holt tvrdé podmínky si žádají rychlé dospívání, jen jsme jí litovali, že pravděpodobně dopadne stejně jako její matka: jako strhaná vrásčitá stará paní.

Po cestě se zastavujeme v jedné z mnoha restaurací vypadajících jako hrad. Zdá se to tu dost nobl, po Albánsku zde nikdo nesedí, ale ceny jsou příznivé. Dáváme si pivo Nikšičko a k tomu Makyta pizzu, Roman nálož steaků, Pelech tzv. melči neboli játra a ledviny na pánvi a já něco, co je na lístku uvedeno v mořských plodech a číšník tomu říká anglicky „krep“. Těžko říct co to znamená, ale prý je to ryba. Dávám si to upravené v troubě, prý je to tradiční jídlo. To co mi přinesli, bych nazval spíše anglickým slovem crap – sračky. Nevím, jestli to tak ten číšník myslel, ale sníst se to nedalo. Ještěže ostatní nedojedli svá výborná jídla a dojedl jsem zbytky.

Koman

Rozhodli jsme se jet do vesnice Koman ležící na řece protékající na úpatí hor. Odsud podle našich informací má jezdit jednou denně trajekt do města Fierze. Po příjezdu krásnou, ale děravou silnicí sháníme informace o říčním trajektu. Promluvy s opilými lidmi před barem jsou takřka na nic, ale dost opilý kluk na motorce, který právě odváží policistu domů, říká, ať se zeptáme barmanky v baru. Ta má pro nás ovšem nemilou zprávu, mluví docela dobře anglicky. Jak už říkal pán v hotelu ve Skadaru, trajekt od letošního roku už nejezdí. Resp. jezdí, ale jen pro osobní dopravu, auta už nepřeváží. Na mou otázku, kolik trajektů se takhle už potopilo, odpověděla, že letos ještě žádný. Přepravu automobilů zavřeli kvůli častým uvíznutím trajektu na mělčině. Zde odkaz na facebookové stránky trajektu: https://www.facebook.com/pages/Trageti-SAHHILBA/105692139472439.

Ubytovali jsme se na noc ve stanu v místním kempu (8€ za všechno). Všechny místnosti v kempu, včetně dvou pokojů s palandami, jsou vytvořené vyzděním místa pod mostem. Zajímavý způsob využití mostu. Pán z kempu nabízí jídlo a pití v jeho „restauraci“. Když otevřel mrazák, ve kterém měl nějaké maso, a nebylo poznat, jestli je to ryba nebo pes, radši jsme nedýchajíce odpověděli: děkujeme, nechceme a šli si dát pár Tiran hospody na druhé straně mostu. Jinak je kemp bezproblémový, sprchu ani záchod bez prkénka jsem radši nevyzkoušel. V případě nutnosti by to ale šlo.

Den 6.: Středa

4:00 ráno. Kohouti začali kokrhat všude okolo mě, spím totiž venku, je teplo. Jeden z nich je obzvlášť aktivní a nepřestává až cca do sedmi. Mám chuť mu zakroutit krkem, ale pobíhající majitel kempu by z toho asi neměl velkou radost. Po ranním vstávání zjišťuji všechny krásy okolí kempu. Je slunné počasí, obloha bez mráčku, hory všude okolo a voda v řece krásně čistá. Přicházím blíže k mostu a zjišťuji, jak je zničený, pilíře ošlehané vodou a beton se pomalu rozpadá. Stejně tak je to se „zábradlím“ a zbytkem mostu. Původně jsme se s Pelechem chtěli v průzračné vodě ráno vykoupat, ale zjištění, že veškeré splašky ze záchodu a ze sprchy jsou (nečekaně) vypouštěny přímo do vody, nás od toho odradilo.

Vydáváme se na cestu okolo půl desáté ráno, jedeme se podívat na místo, odkud vyráží zmiňovaný trajekt. Zjišťujeme, že jsme celou noc spali pod vysokou přehradou, na které je i vodní elektrárna. Jak nám jeden z Albánců později řekl, většina elektrické energie, kterou Albánie využívá, pochází z mnoha vodních elektráren. Vlastní je ČEZ? Přes přehradu se nedá přejet, projíždíme improvizovaným tunelem skrz skálu a vyjíždíme v doku. (Následně jsem někde četl, že za průjezd tunelem se něco platí, po nás však nikdo nic nechtěl.) Je tu restaurace, kde si dáváme kávu a čaj. Číšník je z nás zmatený. Chtěli jsme dvě kávy a dva čaje, nakonec přinesl tři kávy, každou jinou a jeden čaj. Trajekt už jsme nestihli, ale aspoň nám nebylo líto, že se na něj nenalodíme. Jedeme tedy stejnou cestou, jakou jsme jeli včera večer, zpět směr Skadar.

Lezhë, Krujë

Přijíždíme do města Lezhë, je tu památník národního hrdiny Skanderbega, který zde v 60. letech 15. století zemřel. Ale o něm později... Zašli jsme si na oběd a pádíme dále, protože kromě pěkného centra tady jinak nic není, ostatně jako všude v Albánii, což je na ní to nejkrásnější.

Po spoustě zážitků na dálnici, končící zničehonic betonovými kvádry nebo víceméně nebezpečným předjížděním protijedoucích účastníků dopravního provozu, přijíždíme do posledního turistického města jménem Krujë. Snažíme se najít cestu k místnímu hradu, místo toho narazíme na krásnou novou, ale úzkou silnici mířící na horu nad město. Je vidět daleko, tak se jedeme podívat až na vrchol. Tkví se tu torzo domu, který měl být, nebo kdysi býval hotelem, je to krásné místo. Jedinými hotelovými hosty jsou tu bezdomovci. Už nebo ještě?. Je vidět celé město i s hradem a mnohem, mnohem více do dálky až k moři. Klikatou serpentýnatou cestu sjíždím celou na první a druhý rychlostní stupeň jinak to nejde, abychom nezavařili brzdy.

Přijíždíme zpět do města a už nacházíme správnou cestu k hradu. Taky jsme si jí pohledem shůry pěkně naplánovali. O kus blíže k němu, nás zastavuje zhruba 16tiletý kluk a ukazuje, kde máme zaparkovat. Parkujeme a ptáme se, kolik za parkovné chce peněz. Říká 500lelků (cca 3,8€), dělám, že mu nerozumím a vytahuju kovovou minci v hodnotě 50lelků. Snaží se mi naznačit, že 500, říkám nenene, že dostane nejvíc 200. Svůj boj o zákazníka prohrál, i když už jsme sedali do auta, vyváděl a snižoval na nejnižší cenu. My však hrdě odjeli a zaparkovali jinde (taky za 200, ale mnohem blíže hradu a očividně bezpečněji). Cesty okolo hradu jsou dlážděné velkými dlažebními kostkami, např. v Praze běžný jev. V téhle končině jsou však nesmírně „osahané“ a uklouzané, v parném létě si tak připadáte jako na ledu (bez nadsázky). Vyjet a zaparkovat do kopce chce pořádný rozjezd. Do toho se mi před a za auto neustále plete člověk, který mi neustále ukazuje, jestli parkuji dobře. Dělá to sice s dobrým úmyslem, ale já ho několikrát málem přejedu. Nakonec nám dá pod zadní kolo kámen, aby nám auto nesjelo dolů, o jeho funkčnosti si dovoluji pochybovat. Po prohlídce nádvoří a hradeb jdeme do místní turistické uličky, snad jediné místo v Albánii, kde se dají koupit nějaké suvenýry. V každém z obchodů mají úplně stejné nepoužitelné cetky. Jen v jednom starožitnictví mají nějaké historické relikvie. Pán z obchodu nás nenechá vyfotit v čepici důstojníka SS, prý se to nesmí, ale chce za ní 500€. Jediné co si tam kupujeme, je tričko a Pelech po hodině vybírání i čapku albánského pastevce. Zajímavostí je, že v několika obchodech sedí starší ženy a na tkalcovských stavech ručně tkají velice krásné koberce. Kupujeme zde dvě lahve koňaku a dvě lahve brandy jména Skanderbeg (1400 lek). Své jméno obdržela asi podle albánského hrdiny z 15. století Iskandera Bega, který vyhnal bojovníky Osmanské říše z území Albánie. Stejně se jmenovala i 1. albánská divize Waffen-SS: 21. Waffen-Gebirgs Division der SS „Skanderbeg“ (albanische Nr. 1), bojující v Druhé světové válce s partyzány. Osud lahví měl být původně stejný jako s rakií z Mostaru – přivézt domů jako suvenýr. Dopadly však stejně jako rakie. Padly za vlast na dalších místech v Albánii, koňak i brandy chutnaly stejně hnusně, takže se bez Coca-Coly nedaly pít. Zato jejich účinek na české pivaře byl o(c)hromující.

Po cestě z Krujë do Tirany, hlavního města Albánie, potkáváme první dopravní nehodu. Auto v příkopu byl, nečekaně, Mercedes. Zřejmě se stal obětí vytříbeného stylu předjíždění na albánských okreskách, v pangejtu skončil úplně celý. Nikdo si z toho nic nedělá, nikomu se asi nic nestalo, jen na to všichni (i náhodní projíždějící) smutně koukají.

Tirana

Náš příjezd do města je majestátní. Stali jsme se naprosto ostřílenými Albánci, aspoň co se jízdy týče. Neshledáváme žádný problém při projíždění provozu, troubení na všechny strany, tlačení se mezi ostatní auta. Ani couvání na čtyřproudé silnici kvůli parkování také není žádný problém.

Hned při vystupování z auta se na nás lepí cca desetiletý chlapec. Neustále nám dokola opakuje, ať si od něj koupíme za euro propisku. Jde s námi asi 15 minut. Pobíhá od jednoho k druhému, zabraňuje nám tělem cestu. Pak Pelech pronesl tu větu: „Roman koupí.“ A ukázal na Romana. Dítě pochopilo, co tím myslel a takřka česky to začalo dokola opakovat. Už tedy nemluvil Albánsky, ale česky. Dalo to práci, zbavit se ho, ale nakonec se to, přes Romanovo totální zešílení, povedlo.

Tirana, alespoň její centrum je krásné místo, upravené trávníky, nové, nebo opravené budovy – Albánská universita, opera, muzeum, mešita, železniční nádraží, které je zavřené, protože v Albánii žádné vlaky (kromě už jen asi dvou) nejezdí. Jediná ohyzdná věc je stoka, neskutečně smradlavá a protékající snad celým městem. Dále od centra přicházíme k bývalému obchodnímu centru, které tam za dob kamarádství se Sovětským svazem postavili, ale údajně nikdy neotevřeli. Je to budova do tvaru několikastěnnému jehlanu. Jeho stěny jsou tvořeny z části sklem (jako třeba pyramida na pražském Pankráci) a z větší části betonem, ze kterého někdo strhal dlaždice, aby se dalo vylézt na vrchol. Tuhle příležitost si nemohu nechat ujít, takže neváhám a lezu nahoru za ostatními vrcholuchtivými mladými lidmi. Bylo to trochu náročnější, než jsem si myslel, stěna je příkřejší než se zdá. Hlavně dolů to bylo horší, já to zvládl, ale nějaký mladík při předvádění se před slečnami v běhu zakopl o obrubník a spustila se mu červená. Vypadalo to jako nabitý nos a zlomená ruka. Ale okolo stojící holky se o něj postaraly…

Je okolo sedmé večerní a vzhledem k našemu plánu dojet až do města Elbasan, přicházíme k autu a už z dálky slyšíme zvolání „Roman koupí“. Dítě je stále v okolí našeho parkingu, nyní nám leze až do auta, nenechá Pelecha zavřít ani dveře. Takže jsme mu museli sprostě ujet.

Elbasan

Bloudění ve tmě a plném provozu v ulicích Tirany je ohromná legrace, na město Elbasan jsou tu sice cedule, ale vždycky někde skončí, ideálně slepou ulicí. Ptáme se tedy kde, a koho se dá. Nakonec nacházíme správný směr a za necelou hodinu (cca 20:30) stojíme na „kochu“ a shlížíme na město svítící množstvím světel. Po desítkách úzkých serpentýn se snažíme nalézt ubytování. V jednom hotelu nám na otázku „Do you speak English?“ odpověděli jen krátce: „Hotel!“. Naznačili jsme, že se případně vrátíme.

Nevrátili. Našli jsme krásné ubytování v hotelu, jehož jméno už si nepamatuji a web jsem nenašel. Nachází se někde tady: 41.113245, 20.073717 (‎+41° 6' 47.68", +20° 4' 25.38"), hned u benzínové pumpy Taci OIL na kruhovém objezdu z druhé strany lemován menší stokou, na kterou máme výhled z pokoje. Na jejím protějším břehu je Hotel LeOlive, nefunkční, jen obvodové zdivo a svítící reklama s názvem. Náš hotel je velice krásný až skoro luxusní, všechno čisté, krásná koupelna, jen internet jim tu nefunguje. Jdeme si sednout do přízemí na terasu na pár piv a zabředneme do hovoru s místními mladými muži.

Dozvídáme se všechno, hlavně to, co nepotřebujeme. Chození bez trička prý není v Albánii divné. Tak proč na mě tedy všichni tak čumí? Dlouhé vlasy u chlapa prý moc normální nejsou, takovým prý říkají fagots - buzny. Hned nabízí Romanovi, že mu zavolá barbera, který ho oholí. Na Pelechovu otázku, jestli je někde nedaleko „ňákej pořádnej čistej bordel“ říká, že jejich ženy jsou slušné, protože jsou tu všichni vyznavači Islámu. Na oplátku však nabízí, že není problém cokoliv sehnat: drogy, chlast, zbraně (každý Albánec má údajně průměrně dvě), ženy nevyjímaje. Na to se ozval druhý kluk s tím, že on hodně cestuje a v každém větším městě v Evropě má ženu, nebo rovnou dvě. Ale je prý slušný a spořádaný muž. Proběhl i dlouhý hovor s nějakým Srbem, kterého tam nechali po jakési konferenci a nemá jak se dostat zpět do Srbska. Prý mu zrušili autobusovou linku, u které měl zakoupený lístek a teď nemá na cestu zpátky. Zato nás pohostil notnou dávkou politiky a nadávek a pochval na všechny možné vládní i nevládní organizace v Srbsku a Albánii. Navíc je plešatý, prý ho všichni osočují z příslušnosti k hnutí neonacismu – tak je to tedy všude stejné.

Namol ožralý hoteliér odjel autem pryč bez toho, aby vyřešil problém s internetem. Nakonec jsem ho v podnapilém stavu musel v noci opravit já přehozením dvou kabelů. Skanderbeg nám pomohl po dlouhém hovoru dobře usnout…

Den 7.: Čtvrtek

Neuvěřitelně prší, déšť vytváří potoky a rybníky na silnicích. To však nebrání provozu. Projíždíme městem a v tomto počasí je ještě hnusnější než běžně, to se nám líbí. Tak nějak nedopatřením jsme z města vyjeli a před sebou viděli starou takřka nepoužívanou ocelárnu. Operuje (nebo operovala?) zde firma Kürüm STEEL CO. (www.kurumholding.com.tr). Vše zde připomíná kladenskou Poldi Ocel v současném stavu, je to tu však o něco větší. Na silnici chybí víka kanálů, budovy jsou převážně napůl rozbořené, moc železa tu nezbylo. Všechno železo se válí na hromadách za vysokou zdí, kde ho nějak zpracovávají. Sběrači kovů asi operují i tady, za vysokou zdí jsou vždy v rozích i po několika metrech malé strážní věže, kde sedí hlídači. Ve chvíli kdy se fotíme v útrobách jakéhosi železného stroje, který byl moc těžký na odnesení do sběrny, jeden z hlídačů přichází. Obáváme se nadávek a vykázání z objektu. On si však jen přišel popovídat a vyfotit se. Nerozumíme mu ani slovo, ale pořád se směje a je evidentně šťastný, že tam jsme a máme o to místo zájem. Nakonec se s námi rád zazubí do objektivu a my pokračujeme pryč z města směrem na mořské pobřeží do národního parku Divjakë.

Divjakë

Ve městě Rrhogozhinë uhýbáme na menší adventure zkratku. Skončíme u mostu, který je v půlce zborcený asi o dva metry. Zajímavá podívaná, takových mostů je v Albánii více. Most doslouží, na jeho nájezdy nasypou fůru písku či suti, aby nějakého sebevražedného Albánce nenapadlo na něj vjet, a postaví jiný hned vedle. Koukáme do mapy, když opodál zastaví autoškola, vyleze instruktor a jde nám poradit. Ačkoliv radu nepotřebujeme, jeho vykládání o cestě do Divjakë je velice zábavné, doplňuje ho různými posunky a jinými nonverbálními prvky, takže i když vůbec nerozumíme jeho řeči, je nám jasné, co se nám snaží říct. Cestou přes vedlejší most společně se železnicí, po které nic nejezdí, pár vesnic a jeden křižovatkový přejezd přes dálnici se dostáváme do vesnice Divjakë a dále blíže k pobřeží. To je lemováno Národním parkem Divjakë, ve kterém prý žije tisíce druhů ptactva včetně pelikánů. Jelikož stále prší, vidíme leda Kachnu.

Dojíždíme do prázdninového „letoviska“, vypadá to tu trochu jako na Máchově jezeře. Všechny budovy se tváří jako hotely, asi to jsou i hotely. Není tu však ani živáčka. Zaparkujeme a jdeme se podívat na pláž. Je to nepředstavitelně dlouhá písčitá pláž. Při přílivu je kratší tak o 200m a i při odlivu má člověk vodu po kolena ještě 200m od břehu. Není zrovna hezky, ale Pelech s Romanem se stejně vykoupou.

Máme hlad, a tak řešíme, kde se najíst. Ačkoliv to tady na restauraci nevypadá, shodou okolností jsme u jedné zaparkovali. Usadí nás, ale z malého menu stejně nevíme co si dát, protože tomu vůbec nerozumíme. Muž ani žena nám to nedokážou říct, takže nás vezmou ke kuchyni. Muž za chvíli přinese na talíři velkou krevetu, na jiném rybu, žena třímá v ruce brambor. Takže říkáme, že si dáme všechno. Krevety, ryba i brambory byly to nejlepší jídlo, které jsme v Albánii jedli, a to i přesto, že jsem si ke krevetám dal bílé víno, které se nedalo pít, dokonce ani nebylo moc bílé.

Cestou z Divjakë jsme se dali na druhou stranu, než jsme přijeli a díky tomu potkali množství bunkrů a střílen. Albánské bunkry, kterými je lemována celá Albánie, jsou obecně zvláštní stavení. Jsou jen pro jednoho nebo dva muže, mají kruhový půdorys a strop ve tvaru polokoule. Jsou zapuštěny v zemi. Dnes už nejsou vojensky využívané, to, co ještě z opevnění zbylo, je využíváno jako kůlny na nářadí, nebo po tom místní děti malují obrázky. Uprostřed měst a vesnic bunkry často slouží jako veřejné záchodky zdarma, jen je nikdo neuklízí a přírodní proces rozkladu na betonu moc nefunguje. Dále je, zvláště na pobřeží, množství velkých bunkrů zapuštěných do skály. Často jsou jen tři vedle sebe. Podle jejich tvaru a umístění se strategickým výhledem na pořeží se zdá, že to snad byly střílny pro nějaká dalekonosná děla.

Silnice je na mapě už po několikáté namalovaná úplně jinak, než je ve skutečnosti. Proto se ptáme po cestě, koho se dá. Za chvíli však přijíždíme k místu, které už na mapě máme. Je to přejezd přes větší silnici, dvouproudou. Což znamená, že Albánci si z takové okresky udělají tří až pětiproudou dálnici, tu my musíme přejet. Myslím, že Pelech – řidič, musel zavřít oči, abychom se dostali na druhou stranu, a také to tak vypadalo, zleva se na nás řítil kamion a auto, a zprava něco podobného. Hned za přejezdem „dálnice“ se slovy „co se to proti nám valí“ přibržďujeme u jakési obtloustlé paní, tím začíná nová éra focení. Od té doby totiž vždy zastavíme u nějakého bizarního člověka jen proto, abychom ho vyfotili. Pak hned jedeme dál. Většina lidí to bere sportovně, ale nikdo z toho není nijak nadšený.

Berat

Pokračujeme přes množství polovesnic do města Berat. Ačkoliv to bylo asi 25km, čistý čas přejetí byl asi hodinu. Silnice je sem sice na mapě značená jako „silnice I. třídy“, ale ve skutečnosti vypadá strašně. Je plná děr a výmolů, je jich tam tolik, že se jim nedá ani vyhnout, natož jet trochu rychleji, to už by bylo minimálně o utrhnutí kola.

Berat spolu s městem Gjirokaster (o něm později), jsou snad jediná města v Albánii, zapsaná ve světovém dědictví UNESCO, a to až v roce 2005. Leží u řeky Osum, na jejích obou březích. Centrální část města je tvořena domy z patnáctého století. Ty se rozkládají na úpatí kopců zvedajících se od řeky. Město je charakteristické úzkými uličkami mezi domy, které si svou zajímavostí, obzvlášť k večeru, nezadají s podobnými uličkami na pražské Kampě.

My parkujeme uprostřed centra s tím, že se tu projdeme. Okolo dědků hrajících domino zamíříme na blízký most, abychom zjistili, že při pohledu na jeden z kopců směrem na východ je do stráně (asi pilou nebo sekačkou) „vepsáno“ slovo NEVER, a to tak, aby bylo vidět pohledem z mostu. Podotýkám, že kopec je desítky kilometrů daleko a slovo je sotva vidět skrz oblačné počasí.

Procházíme malými uličkami města směrem ke znovupostavenému kostelu. Ještě před branou se nás ujme jakýsi pobuda a hodlá nám o kostelu něco říct. Ačkoliv o něj nejevíme žádný větší zájem, jde s námi po schodech až dovnitř a stále něco vypráví, snaží se i o lámanou angličtinu. Zastavujeme se u nějaké tabule s popisem kostela, kde je napsáno všechno to, co nám chlápek říkal, plus ještě něco navíc. Takže tam byl chudák úplně zbytečně. No, alespoň nás vyfotil. U brány pod schody nastaví ruku, abychom mu dali nějaké drobné. Tak jsme mu přátelsky potřásli napřaženou rukou, aby mu nezůstala prázdná.

Procházíme staré město, které, ačkoliv je úplně jiné, než zbylá místa v Albánii, je po celé jeho rozloze takřka stejné. Spousty úzkých a velice pěkných uliček táhnoucích se mezi domy do kopců i z kopců, několik mostů přes řeku. Následně za zvuku islámské modlitby usedáme na růžek do restaurace na místní pivko. Kupodivu mají točené! Přepadla nás nevídaná radost a po dopití jsme si „koupili“ malou sklenici – třetinku s uchem. Peníze za ně nechtěli, takže jsme je měli zadarmo, stejně jako pokaždé, když jsme se ptali na možný odkup půllitrů do našich domácích sbírek.

Už skoro za tmy nasedáme do našeho kübelwagenu a vyrážíme do tmy okolo krásně nasvícené Beratské university směrem do lokality Apollonia. Po všech radostech a strastech cesty, kterou už jsme jednou jeli, zastavujeme u benzínky Taci oil. Zde nám velice milý pán se svým synem natankuje plnou nádrž a ještě ochotně po Albánsku (všemožné hlasité vyvolávání a velikánské lamentování a posunkování rukama) vysvětlí cestu do Apolonie. Jsme z toho úplně na větvi, lidé jsou tu opravdu milí a přátelští…

Cesta do Apollonie

Po cestě z města Fier, které jsme projeli, už hledáme hotely, ve kterých by se dalo složit hlavu, jelikož už se stmívá. Nic nevidíme a stále směřujeme k antickým památkám. U nich se musíme otočit, neboť jsou na kopci uprostřed polí. Jedeme tedy zpět a po chvíli nalézáme motel u benzínky. Podle Google map by to snad mohlo být zde: 40.733617, 19.531621 (+40° 44' 1.02", +19° 31' 53.84"). Uvnitř se nacházejí dva velice špatně anglicky mluvící Albánci - barmani, kteří nám posunky vysvětlují, že chtějí 30€ za osobu. Což nepřichází v úvahu, a tak jim říkáme, že můžeme dát jen 20€ za dvoulůžkový pokoj. Jsme odmítnuti, a tak jdeme zpět k autu, kde ještě chvíli postáváme a rokujeme nad tím, na kterou stranu se vydáme hledat něco jiného. Naše vyjednávací schopnosti jsou evidentně už vcelku vypilované, protože záhy přiběhne jeden z barmanů a naznačuje, že 20€ za pokoj je tedy v pořádku, a že se můžeme ubytovat. Mají ostatně taky prázdno, jako skoro ve všech hotelech, ve kterých jsme spali v Albánii.

Po příchodu do pokoje jsme pochopili, proč chtěli tolik. Slovem Motel bych to nenazval, spíše pololuxusní apartmá s plazmovou televizí, koberečkem, koupelnou s bidetem a obrovským zrcadlem na jedné stěně. Veškeré vybavení uvnitř je čisté a voňavé. Dovolil bych si tipnout, že u nás by jedna osobonoc v takovém pokoji stála okolo 3000 Kč.

Jako barmani se chlapci zpoza baru taky moc nevyznamenali, pivo nosili pokaždé jiné a víno, které jsem si dal já s Makytou, nemohli najít asi 10 minut, i když jsem jim na tu flašku ukazoval.

Den 8.: Pátek

Apollonia

Po probuzení se rychle sbíráme, balíme a mizíme do nedaleké Apolonie, starořeckého města. Spíše na prohlídku zbytků antické vesničky rozkládající se na kopci nad Fierem.

Bylo založeno v roce 588 př. n. l. řeckými kolonisty z Kerkýry (Korfu) a Korint a bylo pravděpodobně nejdůležitějším z měst tohoto období, která také nesla název Apollonie. Na tomto místě již existovalo osídlení korintskými obchodníky a ilyrského kmene Taulantů, kteří se pak i v dalších stoletích účastnili osidlování a žili společně s řeckými osadníky. Říká se, že město bylo nejprve nazváno Gylaceia po Glyaxovi, jeho zakladateli, ale později se přejmenovalo na počest boha Apollona.
(zdroj: wikipedia: http://cs.wikipedia.org/wiki/Apollonie)

Projíždíme dalšími vesničkami okolo linií proslulých zwei-mann bunkrů, vypadá to tu jinak než v noci, odér však zůstal na všech místech stejný. Začali jsme jednotlivé puchy číslovat, bohužel jsme si čísla nepsali, takže zde nemohu napsat ani číslo tohoto, ale odhaduji to na nějakých 253 458. V jedné menší vesničce jménem Dermenas (+40° 44' 46.38", +19° 29' 33.59") se stáváme terčem „útoku“ usazených kočovných nájezdníků. Tihle malí cikánští parchanti nám všemožně atakují auto, ať už lehkým kopáním, boucháním, nebo v jednom případě vidličkou. Jelikož je cesta dost rozbitá, nedovoluje nám šlápnout na plyn a prchnout do bezpečné vzdálenosti, a tak se omezujeme jen na pokřikování různých českých sprostých slov, aby toho ti parchanti nechali.

Cestou jsme potkali pěkný bunkr, podle nápisu je na prodej, takže kdo z čtenářů by si chtěl koupit bunkr zde: +40° 44' 49.42", +19° 29' 11.96", telefonní číslo je 0039 3474162107. Parkujeme před vchodem do hlavní části památky jako králové a já si uvědomuji, že jsem v motelu zanechal svůj Zippo zapalovač. Jsem z toho celý nesvůj, naštěstí to není daleko, takže se tam po cestě zpět zastavíme. Pokud si dobře pamatuji, památka byla celá přístupná zdarma (bez průvodce). Ještěže tak, nijak zvláštní expozice tam není, ruiny jsou však docela zajímavé pokud si představíte, jak to asi mohlo vypadat, když to ještě ruiny nebyly. Nejbizarnější byla jedna z antických památek, kterou opravují železobetonovými kvádry, vypadá to opravdu vkusně. Celý kopec se dá obejít a najít na něm všude nějaké pozůstatky z dob antických. Na jeho samém vrcholu je restaurace, v době našeho výletu byla zavřená. Pelech i Makyta si udělali krásné fotky se skupinkou turistek v důchodovém věku, byly opravdu nadšeny, že se s nimi někdo chce vyfotit!

Prošli jsme památky a míříme zpět do hotelu pro můj zapalovač. Zde se ukázala pravá dobrosrdečnost albánského obyvatelstva. Chlapíci mi vůbec nerozuměli, když jsem jim anglicky vysvětloval, že jsem v pokoji nechal zapalovač, takže jsem se ve finále omezil jen na dvě slova: Fire, room. Po důkladném posunkování, se jeden z nich šel se mnou podívat do toho pokoje a opravdu tam byl! Pokoj už byl dávno uklizen a zapalovač byl položen na stolku. Dal jsem jim nějaké drobné lelky a celý šťastný se vrátil do auta. U nás už by asi ani nemělo smysl se do hotelu vracet.

Vydali jsme se na cestu podél pobřeží do města Vlorë. Hned za Fierem je v průmyslové části jakási továrna na zpracování ropy (naše domněnka, už podle vůně číslo cca 253 857), se kterou sousedí stará rozbořená část z dob socialistických. Prolézáme tedy ruiny rozbořené továrny na bůhvíco, když do areálu přijíždí auto s nějakými lidmi. Dlouho se tam na něčem domlouvají, zřejmě jakýsi černý obchod, stále se na nás divně koukají. Dlouho tam tedy radši nezůstáváme a vyrážíme dále okolo elektrárny, která je na rozdíl od továrny funkční, nebo se tak alespoň tváří hlídač v buňce.

Z Fieru do Vlorë vede úplně nová dálnice. Je neuvěřitelné, že začíná vlastně z ničeho a končí zase nikde. Jedeme po otřesné děravé hlavní silnici, dost často zpomalujeme a jedeme krokem, abychom se vyhnuli největším výmolům. Najednou najedeme na dálnici, po které dalších 20km svištíme s větrem o závod okolo odsolovacích jezer, načež z ničeho nic betonovými kvádry dálnice končí a najíždíme zase na silnici stejného typu jako před dálnicí.

Vlorë

To už jsme na hranici města Vlorë, zde sídlí pivovar tohoto města – Birra Norga. Zastavujeme před bránou s tím, že se tam zkusíme zeptat na prohlídku. Pelech dlouze něco domlouvá s hlídačem, ten zas někam volá, pak přichází jiný člověk, který zase někam volá. Nechtějí, aby je Pelech fotil, ale opravdu se snaží nám zajistit „prohlídku“. Žena v telefonu však říká, že se dnes nevaří, nikdo tam prý není, ať přijdeme zítra. To bohužel nemůžeme, budeme už o desítky kilometrů daleko, a tak se chlápek ještě šel podívat dovnitř, že by nám alespoň dali nějaké pivo na ochutnání na cestu. Bohužel se vrátil s prázdnýma rukama, nevadí, i tak to byla legrace.

Máme hlad, a tak hledáme restauraci, kde bychom se najedli. Zapadli jsme do po Albánsku prázdné restaurace, kde měli k našemu štěstí točené pivo! Už jsme sice dost znalí místních poměrů, avšak orientace v jídelním lístku je pořád dost náročná. Klasicky si dáváme to s nejdelším názvem a necháme se překvapit co to je. Moje špagety s mořskými potvorami se sice daly jíst, ale gurmánská pochoutka to tedy nebyla. Ostatním to taky nijak zvlášť nejede, ale hlad je nejlepší kuchař. Vrchní byl z nás dost vyjukaný, asi není zvyklý, že ho lidé na něco ptají, natož aby si objednávali něco k jídlu. Nějaké placení zvlášť jsme již dávno zavrhli, tak se alespoň snažíme schovávat si účty, abychom to pak mohli v klidu rozpočítat. Kupodivu to většinou vyšlo dobře.

Po Pelechově majestátním využití Toi Toi kadibudek, se za krásného slunečného počasí projíždíme podél pobřeží okolo AFC – Albania Fried Chicken a dalších zajímavých míst. Dále nás cesta vede více do vnitrozemí přes menší hory. Za nimi koch střídá koch neboť je úžasný výhled až za obzor, zato zde neuvěřitelně fouká vítr.

Dhërmi

Dojíždíme do okolí místa, které jsme si už v Praze určili jako bod, kde bychom chtěli strávit nějaký čas odpočinkem na pláži. Konkrétně je to vesnička Dhërmi resp. pláže pod vesničkou Gjilekë. Nevydrželi jsme a ještě než jsme našli na pobřeží ubytování, lehli jsme si na malou pláž a oddali se dunícímu příboji. K našemu překvapení je toto letovisko úplně prázdné, jen mladý pár sedící na konci pláže ilustruje, že tu úplně sami nejsme.

Důkladně jsme se vykoupali a jdeme hledat ubytování. Hotel 2000 hned na pláži vypadá pěkně, avšak už má po sezóně, uvnitř jsou naházené židle ze zahrádky a žena, která otevřela na naše dlouhé ťukání, říká, že už je zavřeno. Jdeme dále po pobřeží a narážíme na místo poseté většími chatkami, zdá se to pěkné, ubytování zde stojí 20€ pro všechny na noc. Nic lepšího jsme v okolí nenašli, a tak jsme nakoupili nějaké dobré jídlo a pití v místním obchůdku a ubytovali se v chatce nejblíže pláži.

Skanderbegem s colou a lahvovým pivkem Korča jsme oslavili dožití poloviny naší dosud překrásné dovolené.

Den 9.: Sobota

Sobotní dopoledne jsme strávili odpočinkem. Válení na pláži za krásného slunného počasí, hraní karet, co víc si přát po cca 2500 km na cestách. Potkali jsme kraby, sarančata, kočky, ale minimum lidí, ačkoliv to tu vypadá na relativně velké a krásné hojně navštěvované letovisko. Zřejmě jsou tu turisté jen v sezóně. Dnes to tu zeje prázdnotou a o to je to krásnější. Zašli jsme na oběd do místního hotelu, číšníko-hoteliéro-kuchař-flákač homosexuál neuměl pořádně anglicky a ani se nijak nesnažil. Dostali jsme však výbornou pečenou rybu s tradičním balkánským salátem i pivem, tak jsme si moc nestěžovali. Přestože oběd stál 4000 lelků.

Odpoledne dopadlo ve znamení dopoledne, jen jsme k tomu válení přidali pivo a večer radši není potřeba rozebírat.

Den 10.: Neděle

Od tohoto dne začala naše cesta být ještě dobrodružnější, připadalo mi, jako bychom jeli do stále chudších míst Albánie. Na odpadky a větší skládky v okolí silnic a pláži jsme už byli zvyklí, ale zde mi připadalo, že je toho tak nějak více. Očekával jsem to po odjetí z pobřeží, ale my z Dhërmi jeli ještě dlouhou cestu podél. Často jsme potkávali vybydlené domy obydlené místními velice chudými lidmi, něco jako cikánské vesničky na Slovensku.

Ještě před obědem projíždíme vesničkou Himare, která nám zůstala v paměti hned ze třech důvodů: prvním jsou dvě stařeny, které jsme vyfotili, jak stojí u silnice a baví se. Obě byly v černém, a když zjistili, že si je fotíme, zeširoka se na nás zabezzubili a zamávali. Druhým je fakt, že kopec u této vesničky je poddolován a je v něm obrovská ponorková základna albánské armády nazývající se Porto Palermo. Bohužel jsme se mohli podívat jen z dálky na portál do této základny, ale na celém kopci je vidět, že není jen tak ledajaký. Na několika místech jsou malé střílny a pozorovatelny, které se objevují jen tak, je do nich zjevně přístup z útrob základny. Jinak to v okolí nevypadá nijak vojensky, těžko říct, jestli je toto místo vůbec hlídané. Konečně třetím důvodem je nová Romanova přezdívka: Himare Tepelene.

Když jsme zastavili, abychom si základnu vyfotili, vylezl na silnici jakýsi muž, kousek od nás se zastavil a začal sbírat kamení z cesty, které následně začal házet na pohublé krávy pasoucí se suchou trávou. Nikdo z nás to nepochopil, navíc tak rychle, jak začal, tak taky skončil a odešel pryč.

Sarandë

Dojíždíme do města Sarandë, které je naší poslední zastávkou na pobřeží moře. Odtud už máme namířeno skrz vnitrozemí do Makedonie. Na hranici tohoto města je místo vítací cedule obrovské množství odpadků, ve kterých se občas pase kráva, nebo hledá poklady nějaký domorodec.

Na pobřeží je však vidět obrovský pokrok, pláže jsou vyčištěné a je zde velké množství hotelů. Těžko říct, jestli je někdo obývá, často sem prý jezdí Řekové. Každopádně je připraveno k nájezdu turistů. Na plážích jsou bary i restaurace, po sezóně jsou prakticky všechny zavřené a připravené na zimu. Nalézáme však jednu otevřenou, kde uspokojujeme své hladové žaludky.

Po výtečné chobotnici, pivě a pečeném masu se jdeme naposledy za tuto dovolenou vykoupat v mořské vodě. Je o mnoho studenější než v Dhërmi, a tak v ní trávíme jen několik desítek minut.

Albánské pobřeží je velice krásné, podle slov Makyty s Pelechem se velké množství věcí za rok změnilo. Například už tu není obrovský bunkr, který se tu ještě před rokem nacházel, město je čistší, turističtější a celkově modernější, alespoň co se okolí měst a vesnic týče. Skýtá však mnoho krásných zákoutí, kde si člověk připadá, jakoby se zastavil čas. Je vidět, že albánské pobřeží se stává čím dál tím větší turistickou destinací, ještě totiž není tolik zkaženo turistickým ruchem jako to chorvatské. Podle našich poznatků k tomu ale směřuje mílovými kroky.

Cesta do vnitrozemí směr Gjirokastër

Okolo druhé hodiny odpolední vyrážíme do padesát kilometrů vzdáleného města Gjirokastër. Má tam být nějaký zajímavý hrad. Cestou málem srážíme krávu, která nám křižuje cestu, a projíždíme vesnice se zajímavými názvy. Cestu do městečka Jergucat přes Mesopotam a Bistrici nám zpříjemňuje místní příroda, bohatá na chatrče postavené ze starých ledniček, aut, plachet, stánků a podobného skládkového haraburdí. Mezi těmito artefakty se komíhají různě svraštělé obličeje ubytovaných. Pelech radši šlape na plyn, kdo ví, co se za těmi obličeji skrývá.

Ve vesnici Bistrice je zajímavá vodní elektrárna, za ní nás cesta vede mírně do kopce, aby se nám po překonání nejvyššího bodu silnice ukázal majestátní výhled na jihozápadní Albánii. Jen obrovský billboard společnosti Vodafone, který je snad vidět i z vesmíru, to trochu hyzdí.

Stojíme na nájezdu na větší silnici (SH4). Přemýšlíme, jestli se nezajet podívat na skok do Řecka, abychom navýšili počet navštívených zemí za tuto dovolenou, pokud pojedeme doprava, máme to jen cca 9 km. I nápisy na dopravních značkách jsou tu dvojjazyčně. Nakonec nápad zavrhujeme a jedeme podle původního plánu. Na této hlavní tepně je aspoň trochu vidět práce albánské policie. Za 20 km, které jedeme do Gjirokastëru, potkáváme asi čtyři policejní kontroly, které kontrolují snad každého. Kromě nás. Pokaždé, když už nás zastavují, všimnou si, že jsme turisté a pustí nás dále. Možná je to škoda, asi by to byla legrace.

Gjirokastër a Tepelenë

Staré město, ze kterého vyčnívá vcelku velká pevnost, je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Považuji za důležité zmínit, že město nese jméno po Gjorgu Kastriottim, což je reálné jméno albánského hrdiny Skanderbega. Jsme zase u něj, koňak ani brandy tu však nikde neprodávají, stejně bychom ho pro jeho úžasnou chuť nekoupili.

Po strastiplné cestě jsme se dostali asi někomu na pozemek, kde parkujeme, abychom se šli podívat do pevnosti. Po vyšlapání množství schodů se nám dostává krásný výhled na město a hned za ním krásný výhled na ošklivou nevěstu sedající do svatebního mercedesu. Na pokladně při vstupu do pevnosti nám paní podává za 200 lek na osobu vstupenky a dokonce českého průvodce. Nevím, jestli se těm slovům, která jsou v něm napsaná, dá říkat čeština, ale z našeho jazyka opravdu pocházejí. Zřejmě jsme vítanými turisty, asi i proto, že se žena z pokladny ptá, jak se řekne česky velká skupina lidí, říkáme krásné české slovo „grupa“, poděkujeme a jdeme dále. Prvních pár kroků je úchvatných, stojíme uvnitř pevnosti ve vysoké chodbě, která je lemována asi dvaceti různými pojízdnými děly, lafetami a další vojenskou technikou. Na vše si můžeme sáhnout, dokonce si i můžeme vlézt do italského tanku model Fiat z druhé světové války, ukořistěného ve městě Porto Palermo albánskou armádou, který je postaven opodál. Zde nás oslovuje jakási žena, chce, abychom se za dalších 200 lelků podívali do starého vězení a do muzea zbraní. Taková nabídka se neodmítá.

V průvodci se píše, že věznice byla používána jak italskou a německou armádou, tak i Hodžovým komunistickým režimem a fungovala až do roku 1968, kdy začala výstavba muzea. Můžeme se podívat do množství komnat, kde vězni žili, některé z nich jsou však stále zavřené a paní je nechce otevřít. Bůh ví, jestli vězení nefunguje dodnes. Muzeum zbraní je však o něco zajímavější, mají zde jak zbraně ze středověku i ostatních dob, ale hlavní část je věnována zbraním prvo a druhoválečným. Zajímavostí je, že ženě vůbec nevadí, že všechno osaháváme, bereme si pušky do rukou a obecně vše obdivujeme nejen očima. Nutno říci, že tyto zbraně už také většinou nejsou v moc dobrém stavu. I tak to je nezapomenutelný zážitek.

Z muzea vystupujeme na nádvoří, na kterém sedí torzo amerického průzkumného letounu z roku 1957. Jinak už nic kromě krásného výhledu a ruin v pevnosti není, stejně jako pevnost ve Skadaru nemá zpřístupněny podzemní místnosti a stávají se z ní postupně ruiny.

Naplněni zážitky vyrážíme z města údolím v pohoří Gjere podél řeky Driny do města Tepelenë, které je proslulé stejnojmennou vodou, kterou je možné zakoupit ve všech obchodech v Albánii.

Po vjezdu do města očekáváme nějaké lázeňské město, ve kterém je starý hrad. Opak je však pravdou, město je velice špinavé a v zuboženém stavu, stejně jako hrad, na jehož pozemku stále bydlí lidé. Původně jsme zde chtěli spát v nějakém hotelu, ale nejen, že žádný nemůžeme najít, ale ani na nás místní lidé nepůsobí nijak dobře ani přátelsky. Již je k večeru, ale radši vyrážíme dále s tím, že najdeme nějaký nocleh po cestě.

Potřebujeme jet krátký kus cesty zpět a odbočit na menší cestu vedoucí směrem na vesnici Përmet, jelikož už je tma, nemůžeme odbočku najít, ptáme se tedy policistů zastavujících auta na cestu. Velice ochotně poradili, avšak z jejich rady jsme nebyli moudří, pořád něco gestikulovali, ale nevěděli jsme na co přesně. Nakonec jsme cestu přece jen našli a kousek za cestou se ubytovali v relativně luxusním hotelu u soutoku.

Jídlo tam neměli, udělali nám salát, který nebyl nic extra, a tak jsme si vzali na pokoje několik lahvových piv pro lepší spánek.

Ubytování nás stálo pro všechny ve dvou velice pěkných pokojích 5000 lelků, což je docela přijatelná cena. Hotel se jmenuje Alem Kasneci (Dragot, +355 Tepelenë), webové stránky nemají, našel jsem však video, jakousi virtuální prohlídku: http://www.youtube.com/watch?v=49mfHf_ndaI a facebookovou stránku: https://www.facebook.com/pages/BAR-Restorant-Hotelalem-Kasneci/403197189745280.

Den 11.: Pondělí

Toto ráno začala ta únavná ale velice dobrodružná cesta přes albánské hory a vesnice s naplánovaným cílem - město Korçë. Silnice jsou rozbité, často se na ně vejde jen jedno auto, u mostů přes řeku je to většinou pravidlem, ujet 25 kilometrů do vzdáleného Përmetu nám trvalo bezmála dvě hodiny, cesta je to však nádherná. V podstatě celá vede podél říčky, přes kterou je postaveno velké množství starých lanových mostů. Zřejmě slouží k přechodům pasáků s dobytkem, často jsou ve velice zuboženém stavu, na jeden jakž-takž bezpečný jsme vlezli a uprostřed s Romanem (přezdívaným Himare Tepelene) natočili krátkou reportáž.

Cesta se ke konci stáčí do mírných výšin, hned vedle malých vodopádků, kterými tečou horské prameny, potkáváme pasáky s krávami či ovcemi, tu a tam vidíme oslíka jako nosiče větví, slámy, či jiné komodity, a po chvíli cestování dojíždíme první, a také poslední spoluobčany v Albánii. Po chvíli zastavují na malém odpočívadle vysoko nad řekou, a tak se jdeme kochat s nimi. Muž a žena, vodáci z Plzně, jsou překvapeni stejně jako my ze setkání se svými na takovém místě turisticky pustém. Radíme jim, že podle jejich plánu nebudou schopni překonat kosovsko-srbské hranice, pokud do Kosova vjedou z jiné země a po chvíli a několika dalších větách, se zase loučíme. Ztrácíme je z dohledu ve vesnici, ve které se zastavujeme na oběd.

Jako vždy je menu složeno z fazolové polévky, vařeného hovězího masa a ze smažených jater s ledvinami – zdejší melči byly velmi tvrdé. Zato jsme dostali točené pivo a dokonce nám slečna za barem nechala i půllitry od piva Korča do sbírky! Místní si nás dost prohlíží, dokonce i dva malí kluci se vzduchovkou zpozorněli, když viděli, že se bavíme jinak, než jsou zvyklí. Dva štamgasti u vedlejšího stolu zase nevlídně sykali a pískali, když jsem krmil zbloudilého psa, který u našeho stolu žebral. Těžko říct, jestli to bylo varování pro mě nebo pro psa.

Po jídle jsme se vydali na cestu do vnitrozemí, už je to dost únavné, jedeme stále něco mezi 0 a 30 km/h nahoru, pak dolů, pak zase nahoru, projíždíme samými serpentýnami. Jediným zajímavým zpestřením jsou občasné přechody pasáčků s ovcemi či malá stavení všude po okolí, dále pak začíná linie bunkrů. Cesta je v nejvyšší části hor dost úzká, občas je vidět, že jí už kus spadl ze srázu, a tak místní vykutali v hoře jinou, často rokujeme o tom, jestli se vůbec do toho města Korçë dostaneme.

Podle průvodce by měly být někde v místech, kde se právě nacházíme jakési lázně. Nechce se nám tomu věřit, ale po několika kilometrech opravdu vidíme ceduli, která nám něco podobného oznamuje. Šipka míří na otřesnou kamenitou polní cestu a lázně v nedohlednu. Riskujeme tedy podvozek či jiné části našeho auta a jedeme do vesnice, která možná nemá ani název. Na mapě není, Google mapy jí také neznají. Jen vím, že je to cca půl hodiny cesty za vesnicí Borove.

Připadáme si jako v pravé albánské vesnici, domy jsou tu polorozbořené, ale stále funkční, všude hospodářská zvířata a z každé stráně množství odpadků. Lidé okolo se na nás bez ustání dívají a asi žasnou, my žasneme při pohledu na ně také, ale asi se nás bojí. Na opravdu malé návsi je absolutní liduprázdno, ale také lázňoprázdno. Nic kromě malého oploceného stánku s modrou kopulí, zřejmě je to nějaká kaplička, domníváme se. Nad bránou dovnitř je napsáno toto: Vakëfi Shën „Eleonorë“, nemáme nejmenší tušení, co to znamená (i Google mlčí), ale jisté je, že je zavřeno, a tak jedeme zpět.

Oproti tomu, co jsme jeli poslední hodinu, se nám původní cesta jeví jako dálnice, díkybohu že jsme po cestě něco z auta neztratili. Pokud ano, asi to nebylo důležité pro pojízdnost.

Korçë

S malou zastávkou u pomníku padlým jsme za cca hodinu konečně v Korçë. Opadla z nás většina obav, chvílemi jsme si nebyli jistí, jestli se sem dnes vůbec dostaneme. Přijedeme na hlavní náměstí s miniaturním kruhovým objezdem uprostřed obrovského asfaltového placu, kde konečně nacházím poštovní schránku. Máme chuť na pivo a jisté primární potřeby, takže si se žebrajícím cikánkem v patách sedáme na zahrádku před jakousi hernu s výherními automaty. Podle plánu jsme zde měli spát, ale zjišťujeme, že tu vůbec nic není (asi jako všude v Albánii), ubytování bychom asi našli, ale co tady. Shodou okolností parkujeme před poštou, která je vedle kina a divadla. Zrovna se tam hrne množství lidí, asi něco hrají. Uvnitř se nachází docela malý divadelní sál s pódiem a množstvím sedících lidí. Na představení jsme nakonec nezůstali, možná je to škoda, ale možná bychom se pak taky díky lidem nemuseli dostat ven. Je pět hodin odpoledne, a tak se demokraticky rozhodujeme, že jedeme dále směrem Makedonie.

Nedlouho nato už stojíme při západu slunce na hoře s výhledem na skoro celý kraj Korçë. Již za tmy dojíždíme ke břehům albánské části Prespanského jezera. To je jakýmsi trojmezím mezi třemi státy – Albánií, Řeckem a Makedonií. První místo s cedulkou ubytování tradičně nevychází, ale u druhého stavení se setkáváme s pohostinností. Starší muž a žena na otázku, jestli se u nich můžeme ubytovat a za kolik něco povídají. Není to však ani albánsky ani jinou řečí. Nýbrž směsí všech možných jazyků, které jsme za svůj život mohli potkat. A tak nasazuji česko-rusko-anglicko-německý slovník doplněný o výrazné posunkování a o slova naučená v Albánii. Překvapivě to vychází a domlouváme se na ceně i na tom, že muž nás odvede na místo. Budeme spát v asi dva kilometry vzdáleném rodinném stavení s oddělenými pokoji.

Náš nový luxusní hotel je zelená dvoupatrová sotva dostavěná krabice, s cedulkou hotel. Pokoje se nedají zamknout, v jednom pokoji záchod nemá prkénko, podlahy jsou potaženy odporným kobercem, který evidentně zavoněl celý dům. Teplá voda v koupelně neteče, na postelích je sice povlečení, ale i tak je bezpečnější si pokoj zakouřit cigaretovým kouřem a spát ve spacáku. Nevypadá to totiž, že by ložní prádlo někdo za posledních 15 let použil, stejnou dobu ale stoprocentně ani nebylo práno. Máme z jednoho pokoje vstup na balkon, dveře se nedají úplně dovřít, vyvažuje to ale malá soška labutě, venku na rohu zábradlí. Ubytování je sice hrůza, ale zase to nevypadá, že by se z toho dala chytit nějaká zábavná choroba, prostě je to to, co člověk může dostat za 3000 lelků na albánsko-makedonských hranicích. Bůh ví, třeba je to to nejlepší, hlavně že spíme.

Den 12.: Úterý

Makedonie vs. Albánie

Ráno v 7 hodin jsem probuzen kokrháním kohouta a hýkáním osla, kterého si vede Pelech jako svého domácího mazlíčka, jde za ním od nějakého pole a vždy když se zastaví, osel stojí taky. Občas zahýká, nebo se otočí kolem vlastní osy, opravdu komický pohled. S odjezdem z hotelu je zase na paškále otázka placení hotelu. Daná cena se nám zdá pro všechny málo peněz, ale pro jednoho moc, a tak stále řešíme, jak to majitelé hotelu večer s placením mysleli. Nakonec se shodujeme na tom, že to nevyřešíme, a tak po příjezdu k jejich domu já a Pelech v rychlosti předáváme paní 3000leků a mizíme pryč, jen ať se nesnaží nám něco říkat. Představa řešení toho, že jsme nepochopili, kolik hotel stojí, není úplně růžová. Obzvlášť pokud to mají řešit dva lidé pěti jazyky a se základní znalostí jen dvou z nich.

Vyrážíme na hranice cestou, která je po vrcholech ne moc vysokých hor lemována množstvím zwei-mann i větších bunkrů. Na hranicích jsme v půl desáté, nikoho tu nevidíme, ve strážní budce nikdo nesedí, závory jsou staženy. Chvíli stojíme a přemýšlíme co dál, z hraničního domu se náhle oknem vykloní jakýsi celník a ukazuje, ať jdeme k němu. Nesu mu tedy pasy a doklady od auta, něco říká, nic mu nerozumím, jen kývám. V okně zase zmizel a dalších asi 15 minut se nic neděje, pak mi vrátil pasy s tím, že můžeme jet, zastaví nás ale druhá závora. Zase čekáme další minuty. Pak přijde jiný, dobře oblečený celník a docela dobře anglicky se ptá, jestli máme něco k proclení, pár krabiček cigaret ho nezajímá a po otevření kufru, který je po střechu naplněn bagáží, nám radši zvedne závoru a kývne na pozdrav. Máme radost, dostali jsme první makedonské razítko do pasů!

Hned za hranicemi, ve vesnici Stenje, narážíme na místí restaurační zařízení, jsme jako vždy středem pozornosti, ale už nás to nijak nevzrušuje. Dáváme si k snídani klobásku a nějaké kuřecí maso, jehož zbytky velice chutnají slepicím kvokajícím u našich nohou. Došlo nám, že nemáme žádné makedonské dináry, ale naštěstí se dá platit tvrdou měnou - eury. Velice bizarní představení čeká na místních záchodech. Modernizace došla i sem, mají tu normální záchod – mísu. Ve zmíněném procesu však nikdo neřešil odstranění starého, tureckého, a tak ho prostě zalili betonem, na který přišroubovali ten moderní. Pozůstatkem je gumový zvon s opravdu dlouhou násadou – od koštěte.

S restaurací opouštíme i břehy Prespanského jezera, u kterého jsme strávili noc, abychom po výjezdu zalesněnými serpentýnami do výšky cca 1600m uzřeli na pohled mnohem krásnější jezero Ochridské. Připadáme si, jako když se díváme na moře, na březích jezera jsou vidět vesničky, plavou na něm lodě a na jeho konec nedokážeme dohlédnout. V nejširším místě má 15 a v nejdelším 30 km. Proběhl relativně rychlý koch a už sjíždíme k jeho břehům, jak jinak, než množstvím serpentýn. Několik desítek metrů nad hladinou jsou vidět již jen zbytky makedonského opevnění, docela velkých bunkrů. Na jeden se dokonce Pelechovi po mnoha pokusech povedlo vylézt. Lepšího výhledu však nedosáhl.

Ve 12:30 přejíždíme hranice zpět do Albánie, abychom se podívali i na jejich stranu Ochridského jezera, která je neuvěřitelně špinavá a odpudivá. Nebyla by to Albánie, kdyby voda alespoň trochu nepáchla nespecifikovatelným pachem. Ale ona ani ta makedonská strana jezera není žádná hitparáda, jak následně zjišťujeme. Tam, kde je mělko se na dně válí množství potopených pramiček, větší lodě jsou zřejmě ve větší hloubce, která je v jezeru průměrně 155m.

Pogradec

Ve městě Pogradec je potřeba zmínit sofistikované řešení proti silničním pirátům, kterého jsme se málem stali obětí. Po tolika dnech ve světě, kde pravidla silničního provozu existují, ale nikdo je nedodržuje, by nás ani ve snu nenapadlo, že pokud v tomto městě chcete vjet do zákazu vjezdu pro všechna vozidla (ulice je průjezdná jen druhým směrem), zastaví vás relativně nenápadný pás zubů, podobný tomu, který používá policie k zastavení vozidla propíchnutím jeho pneumatik. Zuby jsou přizpůsobeny průjezdu pouze ve správném směru, kdy pod tíhou pneumatik zajedou do ulice. Rádce radí, nesnažte se je projíždět druhou stranou – nezajedou…

Na konci města je bunkr, který je cca dvakrát větší než ten naproti v Makedonii. Je na něm sprejem vytvořen nápis „D.E.P.O“, těžko říct, čeho je to zkratka, ale když se do něj díváme, musí to znamenat něco jako „veřejný záchod“. U oblíbené benzínky Taci Oil čepujeme plnou nádrž a ptáme se na cestu do Makedonie. Tu nám následně zpříjemňují prodejci ryb a ptactva okolo silnic. Vždy když projíždíme, mladý rybář vytáhne na háku úhoře a mává nám s ním. Máváme taky, kdo ho má delšího vyhrává.

Poslední, čeho chceme na albánské straně jezera dosáhnout, jsou údajné pláže na malém poloostrůvku s vesnicí Lin. Ač jsme do ní vjeli, celou jí projeli a pak vycouvali, protože byla slepá, pláže jsme nenašli. Po cestě do ní jsme si fotili naším vybraným způsobem jakéhosi pána s pivním pupkem. Už tehdy se na nás díval dosti nevraživě, po cestě zpět však na nás začal za ustavičného křiku a posunkování házet kamení. A to jsme si jen naprosto mírumilovně fotili na autobusové zastávce sedící starou paní. Byl však jediný, kdo takhle negativně reagoval na naše focení, většinou se nám stává, že nám lidé mávají, nebo třeba také salutují jako jeden pán v Linu.

O cca 300 výškových metrů výš se ocitáme u hranic s Makedonií, znova probíhá obvyklá procedura, jsme již ostřílení v překračování těchto hranic. Razítko nám zde nedali, ale zato mám z 25. 9. 2012 v cestovním pasu čtyři albánská.

Zase v Makedonii, za městem Struga nás čeká nádherná cesta podél řeky Crn Drim, která v některých místech tvoří až neuvěřitelně obrovská jezera. Po létě je v ní hodně málo vody, to se však nedá říci o množství odpadků, které lemují její břehy. V průběhu jedné kochpauzy vedle nás zastavuje místní domorodec, který na nás začal mluvit lámanou češtinou, snažil se nás pozdravit, představil se, prohodil několik slov a jel zase dále. Takže i zde se najdou tací, kteří vědí o existenci ČR.

Ve tři hodiny odpoledne potkáváme ve vesnici Dzhepishte ceduli ukazující další hraniční přechod s Albánií. Máme v plánu se ještě dnes dostat do albánského města Peshkopi, které údajně skrývá úžasné lázně. Vzhledem k přesnosti map tohoto území trochu pochybujeme, jestli se máme vydat na tento přechod, na mapě není. Zkoušíme to, ale místní lidé vedoucí osla nám velice jasně posunky vysvětlili, že tam žádná cesta přes hranice nevede. A tak se po několika desítkách minut ocitáme na hrázi Debarského jezera na původní trase. Na jedné straně hráze je hladina jezera takřka na dosah ruky, i uplavaný hausbót na hladině je skoro stejně vysoko jako my. Na druhé straně se z jezera stává úzká řeka protékající malou vodní elektrárnou. Jsme sledováni strážcem sedícím v budce na konci hráze, když však zjistil, že jsme turisté, změknul a opětoval náš pozdrav pokynutím ruky.

Peshkopi

Je pět hodin a silnice směrem na Peshkopi je horší a horší. Od hraničního přechodu se stále cítíme být zase víc a víc v Albánii, už nás to nebaví. Nejvyšší rychlost, které se dá zde dosáhnout, nepřevyšuje 30 km/h. Naštěstí město není tak daleko od hranic. Máme v plánu prohlédnout lázně, a pak se zkusit vydat na cestu do Kukës, která údajně není sjízdná pro naše auto.

Projíždíme městem a než se nadějeme, jsme v davu lidí uprostřed trhu, který je okolo příjezdové cesty k lázním. Asi nejsem schopen popsat lázně lépe, než to udělal Himare Tepelene v jedné ze svých reportáží. Proto nabízím úryvek z jeho přínosné reportáže pro ty, kteří si jí nemohou pustit:

...jsme dorazili do Peshkopi, kde jsme navštívili místní smradlavé lázně. Je tady spousta starejch dědků a bab a všichni na nás děsně čuměj, protože jsme jim asi pravděpodobně snížili věkový průměr o šedesát let...

Dodám jen, že puch s číslem, které díky množství jeho cifer ani nedokážeme vyslovit, byl směsí močůvky s mokrou plísní, okořeněný chutí minerálních pramenů. Snad mají tyto lázně léčivé účinky, my to však zkoušet nebudeme.

Začíná se smrákat a každý, koho se zeptáme ve městě na cestu do Kukës, nás od ní odrazuje, že to neprojedeme. A tak se demokraticky rozhodujeme, že jsme splnili jeden z posledních albánských checkpointů – lázně Peshkopi a pojedeme zpět do Makedonie. Chceme si ještě koupit nějaké jídlo a další věci, ale nemáme už žádné lelky. Směnárna, pokud tady vůbec nějaká je, už je dávno zavřená a v tabáku nám eura nerozmění. Současně je s prodavačem a Pelechem v tabáku jistý muž, který prý rozměnit umí. Vlastní naproti železářství a eura mu prý nevadí, a tak nám rozměnil za běžný kurz několik euro. Kdo už si někdy měnil peníze v železářství? :-)

Vracíme se zpět k hranicím s tím, že někde najdeme hotel. Bohužel dům, o kterém jsme si mysleli, že je restaurací a zároveň i hotelem, se ukázal být jen pochybnou pizzerií. Jako obvykle je v ní prázdno, objednáváme si pizzu a platíme jí doslova posledními drobnými albánské měny.

Průjezdem hranic se definitivně loučíme s Albánií a vydáváme se na cestu za dalším balkánským dobrodružstvím.

Makedonie

Dodnes trochu lituji, že se nám nepodařilo sehnat ubytování dříve, protože jedno z nejhezčích míst na cestě Makedonií – Národní park Mavrovo, projíždíme v noci, a to včetně údajně krásného jezera Mavrovo. Noční výhled z výšin parku na město Gostivar se nám to alespoň trochu snaží vynahradit.

Na ubytování narážíme až na hranicích města Gostivar (‎+41° 46' 42.35", +20° 51' 56.11"). Po registraci nám s politováním pracovník motelu oznamuje, že nemůže najít klíče od našeho pokoje, takže si ho nemůžeme zamknout. No, nic jiného než to přijmout nám nezbývá, pokusy o řešení situace v angličtině moc nefungují. Přesto se jedná se o docela hezké ubytování s velice vtipnou obsluhou, která si s námi až do noci u piva povídala ve sprostých výrazech v albánštině a makedonštině a češtině. Anglicky skoro neuměl, ale i tak jsme si pěkně pokecali.

Den 13.: Středa

Makedonie se pro nás na tomto výletě stala spíše tranzitní zemí. Jen co jsme ráno vyrazili z Gostivaru, míříme už na Kosovo. Jakýsi příbuzný nám napsal, že nemáme jezdit do Kosovského města Mitrovice, podle ministerstev zahraničí je to prý jedno z nejnebezpečnějších míst Evropy. Tímto zmíněnému anonymovi, mojí milé mamince, děkuji za tip, ani jsme to neměli v původním plánu. Už se tam všichni moc těšíme, a tak letíme po makedonské dálnici přes město Tetovo až na hranice Skopje, kde uhýbáme na okresku směr Kosovské hranice.

Po tolika dnech v Albánii si v Makedonii připadáme jako v neuvěřitelné civilizaci. Mají tu méně rozbité silnice, lidé už tu tolik nejezdí na oslech, i tak je to však hodně zaostalý kraj. Mýtné na dálnicích je docela mastné, pro naši smůlu na mýtných stanicích neberou jiné peníze než jejich dináry. Naštěstí nám ráno vrátili nějaké v hotelu. Tam zase brali eura, ale vraceli dináry.

Cedule nám říká, že Priština, hlavní město Kosova, je už jen 83km. Hned za ní je vidět kouř, který pochází z rozsáhlého požáru na jednom z kopců před námi. Čím se zmenšuje naše vzdálenost od kosovských hranic, tím roste i četnost cedulí, které varují o jednotkách KFOR (Kosovo Force), resp. spíše upozorňují kdy a kde odbočit k celním kontrolám zmíněnou ozbrojenou složkou.

Kosovo

Ještě před hranicemi nás „vítá“ modrá cedule se žlutými hvězdami EU, jako kdyby Kosovo bylo její součástí… Na samotných hranicích se dostáváme do problému s tím, že nemáme pojištění, které musíme na území kosova mít. Jakýsi ekvivalent k povinnému ručení. Ve všech státech, ve kterých jsme byli, platí klasická zelená karta. V Kosovu ne. Celník nám tedy naznačuje, že máme odstavit auto a jít si koupit dočasné pojištění (nejméně na 15 dní, za 30€). Nechal si naše doklady, takže už stejně nemáme na výběr.

Proběhla kontrola, nebyla nijak zvláštní a my se ocitáme na území nejmladšího státu. Státu, který vznikl 17. Února 2008 proti Srbské vůli. Dodnes se vedou spory, jestli je Kosovo autonomní stát nebo ne. Některé státy se stále k jeho nezávislosti nevyjádřili, Česká Republika jí podpořila hned v květnu toho roku. Naproti tomu Slovensko Kosovo neuznává. Zde je seznam všech: http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_států_a_mezinárodních_organizací_podle_postoje_k_nezávislosti_Kosova .

Kosovská oblast vždy byla oblastí se dvěma majoritními etniky – Srby a Albánci. Takovým hlavním středem je právě město Mitrovice, kterým prochází hranice mezi Kosovskou a Albánskou částí. Tuto hranici tvoří řeka Ibar a oba tábory na každé straně se podle zahraničních informací neustále utkávají v potyčkách a dochází k přepadávání.

Náš plán je minout hlavní město a zajet se do Mitrovice podívat. Kosovo nás obecně překvapuje tím, jak je oproti ostatním státům „modernizováno“ zřejmě je to nemalými investicemi ze strany Evropy a NATO. Všude potkáváme ozbrojené složky NATO, neustále míjíme různé základny států severoatlantické aliance.

Mitrovice

Po příjezdu do albánské části Mitrovice nás víceméně nic nepřekvapuje, vypadá to tady úplně stejně jako v jiných částech Kosova. Lidé tu vypadají stejně, auta také jezdí na benzín nebo naftu a mají tu i obchody a restaurace. Jako kdyby tu nebylo nic zvláštního. Rozhodně se tu nebojíme.

Dle našich informací tu má být most, který je od loňského roku zatarasen sutí a betonem. Po delší době ho opravdu nalézáme. Jedná se o pěkný moderní most, který byl ze srbské strany zatarasen návozem sutě, a betonu. Místní přes něj bez problémů přecházejí. Před zátarasem jsou postaveny dva vojenské stany, těžko říct, k čemu slouží. Je vidět, že nenávist opravdu přichází spíše z té srbské strany. Kosovští Srbové se stále nesrovnali s vyhlášením nezávislosti a dávají to jasně najevo. Díky své hrdosti nechtějí být ve stejném státě s Kosovskými Albánci. Vyjadřují to například tím, že každé auto, které nemá srbskou registrační značku, nemá radši značku žádnou, most je ze srbské strany pokreslen různými symboly vyjadřujícími nenávist vůči EU a NATO a hesly jako Kosovo je Srbija a podobně. V místních podnicích se dá platit pouze Srbským dinárem, se zatnutými zuby však vezmou i euro, které je oficiálním platidlem Kosova. Na mostě stále stojí hlídka místní policie a italská vojenská policie – Carabinieri. Takto zatarasených částí je více, hlavně větší silnice a mosty.

Vracíme se zpět do albánské části, zdá se přátelštější, než srbská. Také je o dost větší a my hledáme restauraci. Našli jsme relativně moderně vybavenou restauraci, sice jsem místo hamburgeru dostal pljeskavici, ale špatná nebyla.

Začíná se stmívat, a tak rozhodujeme o cestě zpět do Prištiny za účelem nalezení nějakého ubytování. Přímo u auta nás zaujme prodejce cigaret v jednom z obchodů, které neprodávají nic jiného než cigarety v jakémkoliv množství. Přinesl nám jednu obrovskou krabici, která vypadá jako krabička žlutých cigaret Camel. Je v ní pět krabiček a zapalovač. Ptáme se, jestli nemá ještě tu modrou. Prý ne, ale když půjdeme s ním, zajde za kamarádem do jiného obchodu, který jí prý má. Mluví velice obstojně anglicky, jak se pak později dozvídáme, dříve dělal překladatele z arabštiny do angličtiny někde v Turecku. Ještě než zavře obchod, přichází jeho manželka s dcerou, takže nezavírá. Místo toho nás se svou rodinou seznámil a vydali jsme se na krátkou procházku, díky které jsme od něj zjistili informace o tom, jak to tedy s tou Mitrovicí je.

Víceméně všechna varování, která nám poskytují naše ministerstva zahraničí, jsou zkreslená. Nic strašného se tady neděje, jen poukazuje na to, že není úplně vhodné se pohybovat v srbské části večer bez nějakého srbského doprovodu, nebo doprovodu ozbrojené civilní složky LEX. Velice zřídka prý dochází k malým přepadům kosovských Albánců na srbském území. Prý operuje nějaká malá skupina radikálních kosovských Srbů, kteří to dělají. Obecně ale mezi Albánci a Srby není moc problémů, většina z nich etnické problémy neřeší. Často Albánci pracují v srbské části a naopak, normálně se stýkají. I pán z tabáku má prý množství kamarádů „na odvrácené straně města“.

Ani jeho kamarád modrou krabici velbloudů neměl, a tak jsme s ním ještě prohodili několik slov, poděkovali mu za přínosný výklad a vydali se na cestu do Prištiny.

Priština

Hotel jsme našli relativně snadno, jmenuje se Hotel Tirana (GPS: 42.658202,21.137846). Jeden velký pokoj se dvěma místnostmi stál 40€, vcelku normální cena. Jako snad už obvykle jsme nedostali klíče od pokoje, mladý muž z hotelu nás přesvědčoval, že to klidně můžeme nechat otevřené, že když on tam položí na stůl peněženku, tak mu jí prostě nikdo nevezme. Hledání levného hotelu v těchto destinacích, je často obtížná záležitost i za světla, natož večer za tmy, takže jsme to prostě riskli. Cennosti jsme si vzali s sebou do auta, když jsme šli na večerní jízdu po barech.

Priština hodně překvapí svojí moderností. V okolí hlavní třídy je vše moderní, dlážděné, není vidět žádné stopy po bojích. Lehce se však stane, že je člověk místo na moderní hlavní třídě na staveništi. Z hlavní třídy odbočuje ulička, která je podobná Stodolní v Ostravě, na každém rohu a z každého vchodu je udělán bar. Je tu obrovské množství lidí, každý bar je narvaný, všude mají to samé, ale pokaždé to chutná jinak. Dávám si proslulý koktejl Long Island. Cenově je Priština podobná Praze. Problém je, že tu moc lidí nemluví anglicky, je ale vidět, že se velice rychle učí a snaží se. Vývoj zde jde mílovými kroky kupředu. Prošli jsme několik barů a zakončili tuto parádu v hotelové hospodě pod naším pokojem, aby si i řidič naší limuzíny mohl dát Kosovské pivo Peč.

Do pokoje se nám nikdo nepodíval, nic nám nevzal. Ani jsme se po zkušenostech s Balkánem moc nebáli. Jen jsme měli tušení, že Kosovo na tom bude trochu jinak, není.

Den 14.: Čtvrtek

Pěkné počasí nás uvítalo do dalšího rána balkánského dobrodružství, které se už pomalu chýlí ke konci. Vydali jsme se na prohlídku hlavního města. Udivilo nás, že díky radosti z osamostatnění obyvatelé přejmenovali některé ulice svého nově ustanoveného hlavního města po amerických prezidentech. Najdeme tu bulvár Billa Clintona, bulvár George Bushe, v Clintonově ulici má obchod Hillary se šperky. Můžete se ubytovat i v Hotelu Victory s menší sochou Svobody, jak to v něm asi vypadá? Procházíme národní knihovnou, ve které nenacházíme žádné knihy, dům je to však dost zajímavý. Hlavní třída se ve dne mění na jakýsi trh s domácími výrobky, hlavně kůže a jakési zavařeniny. V současné době zde probíhá i mezinárodní filmový festival. Prostě moderní město s mladými lidmi. Nepřipadá nám to jako stát dlouho zužovaný válkou.

Z Prištiny odjíždíme směrem zpět k makedonským hranicím s malou zastávkou v mramorových jeskyních – Marble Cave (GPS: 42.479883,21.205351, http://en.wikipedia.org/wiki/Marble_Cave,_Kosovo)

Zatímco čekáme na osobního průvodce, přichází k nám asi osmiletý chlapec, evidentně loudí nějaké peníze. Zřejmě si myslel, že je dostane, když zazpívá, a tak se rozhalekal na široké okolí. Bůh ví, o čem zpíval, leč drobné od nás nedostal. Máme to ale na videu, třeba by to někdo dokázal přeložit.

Ze zpěvu nás vysvobodil průvodce, který uměl docela dobře anglicky a provedl nás po krásném podzemí. Prohlídka je dlouhá asi hodinu a člověk se dozví hlavně informace o tom, jak který krápník vypadá. Tu vypadá jako pizza, tu jako mapa kosova, tu je i jeden, který vypadá jako gesto „victory“ – ruka se zdviženým ukazováčkem a prostředníčkem. Bohužel jeden prst chybí. Prý to udělali Srbové, kteří tím vyjádřili nesouhlas s autonomií Kosova. Nedozvěděli jsme se zbytečně velké množství nepotřebných informací a o to byla prohlídka zábavnější.

Další zastávka je pro nás už makedonské hlavní město, Skopje. Zjistili jsme, že v kosovských Albáncích té Albánie přece jen trochu zbylo. Jsou to mistři na pálení čehokoli jakkoli a kdekoli. Hlavně když to dokáže generovat rozličné množství smradů. Po cestě na hranice jsme se naštěstí ani jednou nenadechli čerstvého vzduchu, mohli bychom se otrávit.

Nezbývá než popřát, aby se nadále Kosovu, kterému nezávislost rozhodně pomohla k rozvoji a většina lidí se zdá spokojenější, i nadále dařilo a rozvíjelo se dále. Jen kdyby si tak vydělalo samo na sebe.

Makedonie

Skopje

Největším oříškem bylo najít místo k parkování, doprava po městě je bez problému, ale když už jsme konečně našli parkoviště, nemohli jsme si koupit parkovací lístek, protože to lze jen přes mobilní telefon. České telefony s roamingem s touhle službou nečekaně nespolupracují. Naštěstí nás zachránil pracovník parkoviště, který kontroloval, jestli mají všichni zaplaceno. Proč tu tedy je, když pak chodí policie a rozdává botičky? Bohužel nám to parkování nemohl nijak zprostředkovat, ale nasměroval nás do knihkupectví, kde jsme si koupili kartičku, na které se vyznačil čas a datum zaparkování. Platila jednu hodinu a stála 45 denárů (asi 0,5€). Bez něj bychom však neměli šanci to zjistit. Ostatně on se to taky dozvěděl od nějakého náhodného dělníka, co se tam bavil s jiným mužem u auta.

Makedonie patří v současné době mezi deset států s nejhorší ekonomikou v Evropě, její nezaměstnanost čítá skoro 40% práceschopného obyvatelstva. Přesto se v jejím hlavním městě stále staví a buduje, je čisté, moderní. Všechny nás překvapilo, jak moc je moderní. Hlavní třídu vedoucí k hlavnímu náměstí společně s ním zdobí velkoplošná obrazovka s reklamou na Škoda Auto, najdeme tu i obdobu vítězného oblouku, sochy různých více či méně důležitých osobností makedonských dějin i sochy, které evidentně nemají s dějinami moc společného. Například bronzovou ženu s kabelkou přes rameno, slunečními brýlemi a mobilním telefonem u ucha. Momentálně je ve výstavbě další most přes říčku a ten je zdoben po okrajích množstvím kýčovitých soch.

V odlehlejší uličce si kupuji vodu v marketu, Pelech se mě jal u toho vyfotit. Prodavač byl z toho na větvi. Než pochopil, že jsme turisti a že si Pelech fotil mě, lamentoval rukama a nadával jak dlaždič. Lidé jsou tu dost zvláštní. Hrstka mladých stojí pod malým pódiem, na kterém se kapela složená ze třech odhadem 17tiletých chlapců a jednou asi 14tiletou slečnou snaží předvést své umění. Skřípavý a falešný hlas té slečny se nedá poslouchat, přesto se rozléhá několika ulicemi. Fanoušci po každé písničce mohutně tleskají a skáčou.

Pokochali jsme se ještě jednou rozestavěným „starým“ mostem se sochami, Já si nechal vyčistit boty od bronzového čističe, málem se nechali přejet autobusem plným dětí, Pelech zneužil sochu půlžena-půlryba, Roman bronzovou slečnu s mobilem v šatičkách, sedli jsme do auta a vyjeli směr Srbsko.

Makedonii opouštíme v 16:40 a v Srbsku nás vítá mnoho přátelských požárů ukazujících nám cestu okolo dálnice.

Srbsko

Bělehrad

Velká část cesty do Bělehradu je sice značena na mapě jako dálnice, ale převážně se jede jen ve dvou proudech. Do hlavního města přijíždíme už skoro za tmy, a tak rovnou hledáme nějaké ubytování. Shodou okolností narážíme na nějakou pochybnou, ale čistou ubytovnu. Tím začíná náš poslední večer této expedice.

Po ubytování padá lahev myslivce, které se já neúčastním, a vyrážíme do víru bělehradského předměstí. Dostali jsme jen dvě malá piva v místním baru, protože zavírají ve 23:00. Následně narážíme na venkovní bar, ve kterém žena za pultem dělá naprosto delikátní pljeskavici v housce. Co na tom, že jsem totálně upatlaný od všech těch omáček a šťáv, je to pohlazení žaludku. Zde si dáváme další rozličné druhy piv, načež skončíme v místní herně. Výherním automatům nerozumím ani v naší republice, ale říkám si, že tam zkusím hodit nějaký ten dinár. Po dvou otočeních těch válců mám najednou na účtu cifru 2000 a to jsem tam hodil 100 denárů. S Pelechem jsme se tedy rozhodli, že to vybereme. Se zamračeným obličejem jsme dostali jen dvacku, prý to vždycky ukazuje o nulu víc. Zkusili jsme to a museli jsme dát ženě z herny za pravdu.

Tento parádní poslední večer zakončil Pelech vystrčením svého nahého hýžďového svalu z balkónu na majitele ubytovny a my řevem před vchodem. Byli na nás ráno pěkně nerudní, ještě navíc jsme měli odejít v 8:00, ale vypakovali jsme se až v 10:30. Ještěže neměli naše pasy.

Den poslední.: Pátek

8:00, měli bychom vstávat a odjet z ubikací, nechce se nám a tak spíme dál. Až když žena majitele začne bušit na dveře a něco halekat, začínáme něco dělat. Je však už o hodinu a půl více. Se studem v očích ujíždíme do víru centra hlavního města.

Poslední den naší dobrodružné dovolené jsme zasvětili Bělehradu, na který jsme se všichni těšili. Místo toho jsme však objevili jen stále rozestavěný kostel ze železobetonu, muzeum Nikoly Tesly, které bylo plné japonských turistů, a tak jsme do něj nevlezli a pár rozstřílených domů.

Stejně jako ve Skopje se tu parkování v zónách (ty jsou po celém centru) platí sms zprávou a stejně jako ve Skopje na to naše telefony reagují s odporem. Chceme si dát nějaké jídlo a vyřešit parkování, a tak sedíme na zahrádce nedaleké malé restaurace. Žádné větší jídlo bohužel nemají, ale číšník, když přinesl pití, alespoň pomohl zaplacením parkování přes svůj telefon.

Po dvouhodinové procházce městem přicházíme zpět k autu a už zdáli se na nás směje papír za stěračem. Chvíli přemýšlíme co s pozdravem srbského strážníka udělat, když z auta, které parkuje za námi, vyleze legračně vypadající tlouštík a jde nám na pomoc. Říká o sobě lámanou angličtinou, že je právník a že se na pokutu máme vykašlat. Jste přeci ze zahraničí ne? Tady pokuty nechodí ani místním, mimo Srbsko vám to nikdo nepošle. Moc mu nevěříme, ale je velmi přesvědčivý. Nakonec mi vrazí do ruky svou vizitku, kdyby s vámi kdokoliv a cokoliv chtěl řešit, zavolejte mi, já se o to postarám, dodává. Dáváme tedy na jeho radu a nic neřešíme, dodnes (únor 2013) nic nepřišlo, tak měl asi pravdu. Snažíme se tu najít ještě nějaký zábavný program, a tak jezdíme chvíli skrz město. Na chvíli jsme alespoň zakotvili v bělehradském přístavu, prohlédli si lodě a špinavý Dunaj a vyjeli na Budapešť.

Maďarsko

Je 17:20 a my přejíždíme hranice do země řeči ufounů. Obáváme se hraniční kontroly, vjíždíme do EU, takže očekáváme prohledávání, jestli nevezeme přílišné množství cigaret či alkoholu. Vědět, že nás celníci pustí stejně jako do jiných států jen po otevření a zavření kufru, vzali bychom si všeho více. Okolo dálnice na spoustě místech hoří pole, ale už to tady „nevoní“ tolik jako v Albánii, mají tu asi více kyslíku.

Budapešť

Hlavní město je pro nás už jen tranzitní zastávkou. Chvíli jsme uvažovali o tom, jestli se zde nezdržet noc, ale už chceme domů a ubytování je tu docela drahá sranda. Navíc už je osm hodin večer a hledat něco levného za tmy se nám nechce. Zase narážíme na obvyklý problém s parkováním. Už ale nejde tolik o to, že bychom si ho měli zaplatit přes telefon, jako spíše o naprostou nesrozumitelnost tohoto ugrofinského jazyka. Samé šerkeš, šrekeš, nešereš, ház a i m ban a podobně. Nakonec jsme zaparkovali u trhu, o kterém jsme si mysleli, že bude ještě otevřen. Nebyl, a tak jsme si zašli na něco malého a relativně levného do Burger Kingu a prošli se po mostě. Upřímně jsem nečekal, jaké je Budapešť krásné město. Nádherně osvícený majestátně vyhlížející hrad, osvětlené mosty a kupodivu docela čisto. Určitě se sem někdy na stará kolena musím zajet podívat.

Vyslovování nápisů a poslouchání hovorů místních v nás vzbuzuje dávicí reflex, a tak sedáme do auta a jdeme vybloudit cestu zpět na dálnici na Bratislavu. Stal se z toho docela nadlidský úkol, neměli jsme žádnou podrobnější mapu, a tak jsme po jedné dálnici jeli asi třikrát v obou směrech, než jsme to tipli správně, ach ty maďarské názvy.

Cesta domů

Dálnice je v Maďarsku lepší než všechny u nás, takže svištíme s větrem o závod a hranice se Slovenskem přejíždíme o několik hodin později. Při pohledu na slovenské nápisy a stejnou grafickou úpravu dopravních značek jako u nás doma se na mne vrhá malá euforie, že už jsem skoro doma. A to je to ještě asi 350km.

Hranice s Moravou jsou zhasnuty a zejí prázdnotou. Ladíme první české rádio, které najdeme, Frekvenci 1. Zprávy ve dvě hodiny ráno nám oznamují tu novinu že „prezident je po útoku v pořádku“. Docela nás vyděsilo, co se tady za naší čtrnáctidenní nepřítomnosti událo, zděšení však střídá hysterický smích po informaci o atentátu na prezidenta airsoftovou pistolkou.

Do Prahy, nejkrásnějšího města v Evropě, přijíždíme v pořádku asi ve čtyři hodiny ráno a tachometr hlásí, že jsme najeli více než 5000 kilometrů.

Projeli jsme Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Albánii, Makedonii, Kosovo, Srbsko a Maďarsko, tedy deset evropských států. Každý z nich je svým způsobem originál. Některými jsme jen projížděli, ale tam, kde jsme se zdrželi déle, jsme se snažili do sebe pustit trochu toho, jak tamní lidé žijí.

O Albánii, která byla to hlavní destinací, a ve které jsme najeli nejvíce kilometrů, ale i o jiných ne moc bohatých státech, se v našem světě říká ledacos. Mimo jiné také to, že jsou to nebezpečné oblasti pro turistiku. Člověk by neměl věřit všemu, co se říká v televizi a udělat si vlastní obrázek, protože skutečnost je mnohdy naprosto odlišná. Stačí jen přemýšlet, nebát se a chovat se tam jako slušný člověk.

Byl to trip, který stál, alespoň z mého hlediska, za každou minutu těch čtrnácti dní. Jsem rád, že mými společníky byli tři moji kamarádi, se kterými jsme se nebáli jít do jakéhokoliv neznáma, najít si na něm to nejlepší a užít si pořádnou zábavu! Hlavně tu zábavu! Takže Makyto, Pelechu a Himaré díky!

Každému, kdo by váhal udělat podobný výlet, ho jednoznačně doporučuji!

Práce

Dlouhá léta se zabývám tvorbou webových aplikací pro různé zákazníky i neziskové organizace. Vytvářím jak prezentační webové stránky, tak i rozličné druhy internetových obchodů, e-shopů apod.
Do webových stránek podle přání zákazníka integruji sociální sítě - různé likeboxy, likebuttony, přihlašování přes facebook a podobně.
Webové stránky jsou optimalizované pro vyhledavače, je na nich vždy uděláno alespoň základní SEO, podle toho co si zákazník přeje.
Nabízím tvorbu a správu webových aplikací, tvorbu designu pro web, tvorbu log, bannerů, ikonek i tvorbu různých reklamních tiskovin.

Před vývojem webové aplikace poskytuji klientům zdarma nezávaznou konzultaci o vhodném řešení a nejlepším možném zpracování.
Při vytváření prezentace je brána v úvahu její filozofie a zacílení na skupinu, kterou bude nejčastěji navštěvována.
Kladu důraz na co nejvyšší informační hodnotu webu a vyvážený grafický design, aby návštěvníka upoutal a poskytl mu co nejsnadnější cestu ke hledaným informacím.
Prezentaci přizpůsobuji požadavkům, které nejvíce vyhovují zákaznikovi. Své zákazníky si nijak nezavazuji k další spolupráci po zhotovení prezentace.

Cena za každou službu je velice individuální, je přizpůsobená přesně tomu, co si klient žádá.

Pro vývoj a provozování stránek používám technologie a programovací jazyky HTML, JavaScript, CSS, PHP, jQuery

Reference

Webových stránek mám za sebou pochopitelně mnohonásobně více. Zde uvádím pouze příklady, jak může i ta Vaše vypadat.

Prezentační web projektu ProjektZAD* - www.projektzad.cz
Prezentační web projektu Žijusklubem - www.zijusklubem.cz
Multie-shopový systém - www.klubsport.cz
Výroba uměleckých dortů - www.umeleckedorty.cz
Prezentační web grafického studia - www.studiolines.cz
Internetový obchod - www.ladysaty.cz
Web cestovní kanceláře - www.alberton.cz
Internetový obchod - www.hasto.cz
Internetový obchod SnídaněSnů.cz - www.snidanesnu.cz
Ve vývoji je momentálně i velice rozsáhlý komunitní web pro vytváření profilů kapel a pořádání koncertů - www.topband.cz
Prezentační stránky restaurace a penzionu Na Požárech - www.napozarech.cz
Skautské středisko Uragan Zbraslav - www.uragan-zbraslav.cz
Legrácka, díky které si můžete objednat počasí - www.objednejpocasi.cz
Prezentační stránky klubu vojenské historie - www.gebirgsjagers.cz
Portál sdružující kluby vojenské historie - www.druhavalka.cz
Prezentační instalatérský web - www.topenaripraha.cz
Web reklamní agentury DM Aktiv (dnes již neaktivní) - www.dmaktiv.eu
Tiskárna Infoprofit (dnes již neaktivní) - www.infoprofit.cz
Instalatérství (dnes již neaktivní) - www.instaltop.cz

Podněstří a Ukrajina – Krym 2013

Uvězněni mezi ploty (26. 7. – 4. 8. 2013)

Po skvělých zážitcích a dobrých zkušenostech s Pelechem a jeho stylem cestování jsme se prakticky hned po příjezdu z Balkánu začali bavit, kam pojedeme příště. Padaly návrhy typu Jemen, Gruzie a podobně. Pak jsme ale dostali tip: Podněsterská moldavská republika. Živý skanzen komunismu. Část Moldávie, nad kterou nemá Moldávie žádnou kontrolu. Země, kde vládne korupce a tvrdá ruka reálného socialismu. Země, kde se nikoho nedovoláte, když budete jako turista něco potřebovat. Prostě ráj. Dlouho jsem zjišťoval, jak se tam dostat, kudy tam jet, a na jak dlouho tam vůbec můžeme. Nakonec jsme se shodli, že pojedeme přes Ukrajinu, kdyby nás tam náhodou nechtěli pustit, abychom měli zábavu jinde. Stejně tam pravděpodobně moc dlouho nezůstaneme a budeme pokračovat na Krymský poloostrov.

Netrvalo dlouho, a přišel týden před odjezdem. Slovo dalo slovo a měli jsme třetího účastníka této dobrodružné cesty - Námořníka. Zasáhla ho totiž před tím těžká rodinná událost a vybouchla mu cesta na Ukrajinu, kterou měl naplánovanou na stejný termín.

Den 1., 2.: pátek a sobota, 26. a 27. července 2013

Praha >> Košice.

Tak tak jsme na poslední chvíli sehnali lístky na noční vlak do Košic, paní v okýnku na Smíchově mi vysvětlila, že se v pátek nedají většinou sehnat, protože jedou „čoboláci“ domů. Ale naštěstí se to povedlo na vlak EN445 Slovakia v 21:40 z pražského hlavního nádraží.

Je 7:34 a stojíme v Košiciach na autobusovém nádraží. Doufali jsme, že když tu budeme takhle brzo, pojede nám i něco dříve do Užhorodu. Bohužel opak je pravdou. Autobus má jet až ve 12:40. Nedá se svítit, a tak míříme do centra tohoto východoslovenského velkoměsta. Ne náhodou kotvíme v hospodě Alex café, hned na hlavním náměstí. Je totiž jako jediná v tuto hodinu otevřená.

Začínáme rovnou zostra pivkem, až z nás má majitel legraci, a přemýšlíme, co budeme dělat. Netajíme se naším rozhovorem a přemítáním o tom, jak se co nejrychleji dostat do Užhorodu, a tak se k nám připojí i majitel kavárny, který má stejně na práci jen odhánění cigarety a almužnychtivých cigánů. Hledáme různé varianty. Nakonec koukáme na pokladně na internet, který říká, že by měl jet ještě jeden bus cca v 10:20 přes Michalovce. S díky odcházíme zpátky na nádraží. Na nástupišti je opravdu ten spoj napsaný, je ale divné, že tu stojíme sami.

Po chvíli přichází jakýsi chlápek a vysvětluje nám, že nám to jede až ve 12:40. V 10:20 to jezdí prý taky, ale ne o prázdninách. Takže je to jasné, slovenský IDOS evidentně není tak dokonalý, aby hlásil aktuální spoje, ale hlásí nesmysly.

Chlápek nám nabízí, že nás hodí svým autem na hranice a tam že si stopneme někoho, kdo nás přes ně převeze. Hraniční přechod Užhorod totiž není možné překonat pěšky, lze to jen dopravním prostředkem. Chce za to 40€, což se nám zdá moc. Nakonec jsme ho ukecali na 30€, což už se docela dalo snést, a tak jsme s malými obavami jeho nabídku přijali. Cesta byla zábavná, víceméně tři čtvrtiny cesty jen nadával na cigány a zbylou čtvrtinu kouřil. Vyhodil nás hned před slovenským hraničním přechodem a my začali shánět převozníka. Kupodivu to nebylo ani tak těžké, začali jsme u aut s českou registrační značkou a hned třetí auto nás vzalo. Vcelku milý chlápek co jede domů za rodinou, ostatně jako ve všech autech s českou RZ v něm seděl Ukrajinec. Zdlouhavá kontrola na slovenských hranicích proběhla dle očekávání a hned za ukrajinskými, nás hodný převozník cca ve 12:00 vyhodil na křižovatce kousek před Užhorodem.

Ukrajina

Užhorod

První zastávka po cestě na náměstí Korjatoviča nemohla být jinde než v obchodě (osvěžovně) ТИСА, kde jsme si s Námořníkem dali ranního stograma ukrajinského Medoffa na oslavu dobytí Užhorodu.

Po výběru hriven z bankomatu na náměstí, se vydáváme do mé oblíbené hospůdky kousek pod kostelem v samém centru Užhorodu. Hospoda s názvem Hospoda – family restaurant-hostel nás s Davidem nemohla minout už před třemi lety, takže i teď si zde chci dát boršč. Hospoda je kompletně rekonstruovaná, modernizovaná. Bohužel však došlo i k modernizaci jídelního lístku a cen. Boršč už nemají, ale alespoň mají Bograč, což je taky výtečná polévka. Jako pozornost podniku dostáváme na stůl několik jalapeños, které Námořník směle ochutnává a neprodleně umírá bolestí. Kdo by si myslel, že slzy, které mu vytryskly z očí, neutřel rukou, kterou sahal na ty papričky, myslel by si to špatně. Takže ho ještě k té bolesti nesnesitelně pálí oči a my s Pelechem se válíme smíchy po podlaze. Bude s ním následující týden rozhodně legrace.

Letmou procházkou jsme se prošli přes řeku Už, dali si zmrzlinu a kvas v kelímku po cestě na nádraží, které nám poskytlo lístky do Oděsy. Je to neuvěřitelné, ale vlak, který jede 19 hodin a stojí 200 UAH (490 kč) za osobu, je parádní kupéčkový spací vlak, lepší než ten z Prahy do Košic (ten stojí asi 1300 kč). Zbytek odpoledne jsme strávili v hospůdce nedaleko nádraží, ve které jsme okusili nesčetné množství místních točených i netočených piv. Všudypřítomní toulaví psi nám předvedli divadlo, když jsem jednomu dával zbytek svého řízku z domova. Toto divadlo však završil náhodný kolemjdoucí, který si vzal i ten chleba, co se na zemi válel a ani ti psi ho už nechtěli. Psí divadlo však byla jen předehra před jakýmsi námořníkem, co si nesl spousty tašek s prázdnými skleněnými lahvemi. U nás se nečekaně zastavil, zapózoval Pelechovi do foťáku a začal zpívat. Po chvíli nám došlo, že zpívá Yellow submarine. Následně asi 5 minut žvatlal něco o ponorkách a lodích, že někde sloužil. Načež se, tak rychle jak přišel, zase sebral a pokračoval dále ve své cestě od nikud nikam.

Jen tak tak jsme stihli vlak v 17:00 a připravujeme se na 19tihodinovou pouť do města s největším přístavem v Černém moři. Vodka, koupená o půl hodiny později na nádraží v Čopu, nám zpříjemňuje začátek předlouhé cesty.

Den 3.: neděle, 28. července 2013

Je to neuvěřitelné, ale do kupé k nám třem přisedla slečna, která umí česky, protože v Čechách studuje, bydlí na Zakarpatí a jede do Oděsy za příbuznými. Z celého vlaku dostane náhodně toho kupé, jaké to štěstí se na nás usmálo! Ač je jí 16, rodiče jí bez problému pustí samotnou na takovou cestu. Éto normálno.

Oděsa

Je 11:40 a Oděsa nás vítá krásným majestátním nádražím. Naše nová kamarádka se setkává se svou babičkou, a tak se pravděpodobně navždy loučíme. Vyfotit se nechtěla, ale zvládli jsme to i bez jejího svolení, na web to ale radši nedáme, když teda nechtěla.

Naším úkolem je, najít možnosti transferu do Podněsterské moldavské republiky, konkrétně do jejího hlavního města, Tiraspolu. Takže se ptáme po všech čertech. Každý nás posílá někam jinam, ale skoro všechny rady mají jeden průsečík: vlakem se tam nedostanete (to víme taky, když nejsou na mapě koleje) a dostanete se tam jen autobusem. Asi z hlavního autobusového nádraží, které je pár kilometrů od toho vlakového. Chceme poznat místní poměry, a tak jdeme na autobusák pěšky, i když tam jezdí trolejbus číslo 5.

Asi na půli cesty nás uhrančivým pohledem dostává hospoda se zahrádkou, na kterou si prostě musíme sednout. Stejně máme trochu hlad. Zkoušíme všemožná piva, námořník si dal vareniky, já pelmeni, protože boršč zase nemají a Pelech se slovy: „Chci poznat, co tady jí dělníci.“ Objednává krajíc chleba s máslem. Posezení to bylo dobré, dvě deci chortické vodky za 20 hriven byla bomba cena, ale musíme se dostat na autobusák, takže se sbíráme.

Po cestě náhodně potkáváme jakýsi pouliční bleší trh. Každou neděli se do několika ulic Oděsy sjedou lidé, kteří mají něco na prodej a vyloží to na deku. Teď, okolo třetí hodiny odpolední, už to pomalu sklízejí. Buď mají prodáno, nebo už ví, že další hrivny z toho nebudou. Člověk tady může sehnat úplně všechno. Od igráčků, stavebnic přes nabíječky nejen na obstarožní mobilní telefony, obstarožní mobilní telefony, přes desky, MC kazety, VHS kazety, CD, DVD, porno, zapalovače, bižuterii až k motoru do gazíka nebo luxusního veterána značky Volha.

Kdo neví jak najít autobusové nádraží v Oděse, nechť jde po pronikavém hlasu chlápka, co před dveřmi do haly vyvolává svou nabídku k odvozu do Kyjeva. Kýýýýýýýýjiv, kýýýýýýýýýýjiv. Do hlavního města však nejedeme, a tak po delším doptávání kde, kupuji lístky do Tiraspolu na ranní bus, linku Oděsa – Kyšiněv.

Protože jsme splnili úkol, který jsme si pro dnešní den dali, a je hezky, dalším checkpointem je pobřeží a oděský přístav. Hned po výstupu z tramvaje se nás chytají nějací čtyři místní chlapi s pivkem v ruce. Ptáme se jich, kudy nejlépe na pláž. Jsou až moc výřeční a prý tam jdou také, víceméně se jich nedá zbavit. Neměli jsme se jich asi ptát. Na schodech k pobřeží je však odchytává policejní hlídka, zřejmě kvůli těm pivům v rukou. To je naše spása a příležitost, jak se jich zbavit, které jsme samozřejmě rádi využili. Povedlo se. Pobřeží je doslova poseto lehátky a různými plážemi. Končí jakýmsi sanatoriem, nebo ozdravovnou, která pak úzce sousedí s přístavem. Davy důchodců jen umocňují naše mínění o tomto zařízení.

Dílčím cílem se momentálně staly Potěmkinovy schody, které jsou proslulé optickou iluzí, kterou vytvářejí. Jejich nejníž položený schod je skoro dvakrát tak široký než ten nejvyšší, a proto se zdá, že jsou mnohem delší, než doopravdy jsou. Dostali jsme se k nim přes neskutečně buržoazní a asi i nejdražší čtvrť v Oděse. Honosné hotely a stavby, drahá vozidla, až přemoderní lidé tuto čtvrť obývají. S Pelechem jsme je sešli, ale nahoru se nám nechtělo. Ještěže vedle nich jezdí za 50 kopějek malá lanovka, která nás zase vyhodila u Námořníka s bagáží.

Už jsme vcelku unavení a ani nevíme, kde budeme spát. Hostel se nám platit nechce, a tak nás napadá nějaké křoví u moře. Dalším dílčím cílem se tedy stává stravovací zařízení, kde si dáme jídlo a pití. Tím se stává restauracohospododiscoclub kousek od pláže s velice milou obsluhou. Po usednutí se nás ujímá paní středního věku a zřejmě její syn, který po chvilce odbíhá. S paní se víceméně v pohodě domluvíme pa ruski, objednáme si jídlo i pití. Mají boršč! Za nedlouho však přijde onen mladík a velice lámanou angličtinou se ptá (zřejmě), co si dáme k jídlu a k pití. Odpověď, že už máme objednáno, pochopil až po delším vysvětlování. Jako další chod jsme si chtěli dát rybu. Na dotaz, co je to za rybu, odkud je, jestli z moře nebo řeky, odpovídá, že je to normální ryba. A že není z moře, že je z obchodu v Oděse. Byla to prostě jen opečená makrela, jak jsme záhy zjistili, ale byla dobrá. Turecké záchody v sousedství podniku vypadají dost nevábně, a tak si pouze umyjeme ruce a okolo osmé večerní začínáme hledat vhodné křoví k vyspání. Nelibé zjištění, že v okolí pláží žádné větší křoví není, a že pobřeží je poseto bary, kam oko dohlédne, nás ještě více unavilo, a tak jsme se o pár hodin později pod rouškou tmy vydali spát na jednu z opuštěnějších písčitých pláží.

Noc byla docela šílená, sice jsme se večer vykoupali a tak trochu umyli v moři, ale nekonečné dorážení komárů bylo naprosto nesnesitelné. Námořník se vyspal dobře, ale my s Pelechem jsme tak trochu nedobrovolně na střídačku drželi hlídky. Tomu všemu přispěly tři návštěvy ze strany oděské policie. Na otázku, co tam děláme, jsem suše odpověděl, že odpočíváme. Oni byli velice přívětiví a ještě řekli, že nás budou hlídat. Oděsa je prý velice nebezpečné místo z hlediska krádeží a podobně. Druhá hlídka si rovnou vyžádala naše pasy, po malé kontrole se jen usmáli a odešli. Každopádně svou práci evidentně dělají dobře. Nic se nám nestalo, nikdo nás nerušil ani neotravoval, tedy kromě těch komárů.

Den 4.: pondělí, 29. července 2013

Svítání ve čtvrt na šest nám definitivně oznámilo, že písčitá siesta na břehu moře končí, a že se musíme do sedmi hodin dostat na autobusové nádraží k autobusu do Tiraspolu.

Vystoupali jsme asi tak 1258 schodů od moře k silnici, do míst, kde jsme včera nebyli. Sáhodlouhým doptáváním jsme zjistili, kdy jede nejbližší maršrutka do centra a počkali jsme na ní u malého kiosku, kde jsme hned po ránu prodavačce vykoupili vyprošťováky značky Staropramen. S jedním přestupem jsme byli vyhozeni za ukrutného deště u autobusového nádraží. Pomalu se mi vrací zážitky z cesty autobusem na Ukrajině v roce 2010, zřejmě je tato situace nějakým místním folklórem. Na lístcích mám napsané sedadlo, ale když vlezu do autobusu, skoro všechna sedadla jsou obsazena. Moje nevyjímaje. Proto jsme si sedli tam, kde bylo volno, bohužel na Námořníka sedadlo nevyšlo, a tak seděl celou cestu na schůdcích v prostoru zadních dveří. Cesta byla velice záživná, hned za Oděsou nám všem byly rozdány jakési imigrační karty pro vstup do Podněstří, nacionále jsem pochopil hned, a tak jsme si je vypsali. Pak tam byla kolonka, do které se mělo napsat, u koho a kde budeme přebývat v Tiraspolu. Toto jsme samozřejmě nevěděli, bylo rozhodnuto, že nebudeme v Tiraspolu spát, nýbrž pojedeme nějakým busem zase zpět do Oděsy, tak proč bychom psali, kde budeme přebývat?

Podněsterská moldavská republika

Hranice

Přejet ukrajinské hranice do země nikoho byla jen otázka času a člověk měl alespoň chvíli na to, aby si mohl zajít na „toaletu“. Tím se rozuměla malá betonová budka takřka bez dveří, ve které byla na zemi díra do Středozemě. Tato díra byla vyzdobena okolo se potulujícími organickými zbytky všeho druhu. Báječný zážitek dokresloval velice ostrý, čpavkem a metanem naplněný, odér, díky kterému by vás přešla chuť na vykonání jakékoliv z primárních lidských potřeb.

Zato hranice PMR byly o to záživnější. Netušil jsem, co napsat do kolonky adresa na imigračním listě, a to se zdál být vcelku velký problém. Celé osazenstvo autobusu hladce vyřešilo svůj vstup do země, jen Češi samozřejmě neví, co mají dělat. Zatímco na nás autobus čekal, šel jsem za celníkem zeptat se, co tam mám vyplnit, když tam nebudeme přes noc. Řekl mi, že adresu. Říkám, že adresu neznám, že tam nebudeme přebývat. Různě si mě předávali z jednoho okénka do druhého. Když už jsem si říkal, že mi pomůžou, dostal jsem jen pomoc větou „Ty znaješ internet? Tak si najdi adres na internet!“. Jenže kde vzít internet na hranicích UA a PMR? Nakonec si mě zas zavolal první celník, který má podle svých slov za ženu Češku. Pochopil jsem, že asi bude chtít úplatek, ale i tak jsem byl dost nesmělý. Proto když mě s jedním pasem poslal dál (zřejmě čekal, že mu tam dám ty peníze), radši jsem si tu pětidolarovku strčil do kapsy. Poté si mě zavolal a na imigračních kartách byla už adresa vypsána. Celník si prohlédl pas, který jsem mu vrátil, zjistil, že v něm nic není. Bylo na něm znát velké rozčarování. Říkal mi: „Přijdeš na návštěvu?“ a „Přijdeš na kafe?“, do toho posunkoval jednou rukou u úst, jakoby ukazoval, že pije. Náznak mé ruky v kapse mu dal jasně najevo, že jsem to asi pochopil, takže mi rovnou ukázal, kam mám ty prachy položit. Pět dolarů ho naštěstí uspokojilo, víc jsem u sebe ani neměl. Všechno zdárně dopadlo, i když už nám autobus netrpělivě pomalu odjížděl s troubením a otevřenými dveřmi, naskočili jsme do něj a pokračovali dál do hlavního města PMR.

Příště přijedu připraven, v pasu rovnou deset dolarů a až mě celník bude zvát na kafe k sobě domů, nebudou s tím takové průtahy. Jinej kraj, jinej mrav. Nikam na kafe jsme samozřejmě nešli.

Tiraspol

Příjezd na autobusové a zároveň vlakové nádraží v Tiraspolu na sebe nenechal dlouho čekat. Vystupujeme z autobusu za účelem nadýchání se čerstvého vzduchu a s představou, že ještě pojedeme dále do centra. I ostatní lidé si to mysleli. Řidič však naštvaně řekl, že do centra nejede a velice nezištně naznačil, že za to můžou naše průtahy na hranicích. Vyhodil nám naše batohy z kufru a nasraně odjel. Nám to však nijak nevadilo, vyměnili jsme si dolary za místní měnu – Podněsterský rubl v kurzu 11,7 PMR za jeden dolar a šli jsme na zastávku čekat na maršrutku do centra. Ta však dlouho nejela, a tak se nás ujal místní drožkař, prý dlouho nepojede a za 40 rublů (67 Kč) nás tam hodí, to jde ne?. Vzali jsme to.

Starým Renaultem Espace s prasklým čelním sklem a výřečným řidičem jsme se dostali do centra na hlavní třídu. Vyhodil nás u památníku padlým v letech 1990 – 1992 s kostelíkem a majestátně postaveným tankem. Zrovna tam několik mladistvých trénovalo asi na místní spartakiádu nějaké bolševické pochodování a vzdávání úcty. Celé to dirigoval jakýsi pamětník, kterému se neustále nelíbilo, jak děti pochodují.

První dojem z hlavního města republiky, která je pořád pod nadvládou totalitního režimu, byl diametrálně odlišný, od toho, který jsme čekali. Všude je uklizeno, čisto, lidé jsou spokojení a usměvaví. Všudypřítomné srpy a kladiva, památníky Leninovi a Stalinovi nikoho z míry nevyvádějí a lidé jsou podle jejich slov spokojení. Nikdo zde nežebrá, nepotuluje se po ulici. Čekali jsme, že to bude místo mnohonásobně zaostalejší než je celá Ukrajina. Není tomu tak, alespoň hlavní město takové není, zbytek jsme bohužel neměli šanci vidět.

Máme hlad, a tak se zastavujeme v nějaké blízké pizzerii. Lidé jsou na nás milí, na zahrádce i uvnitř je vcelku čisto. Stále si nejsme jisti, jestli tu chceme strávit noc nebo ne, protože se nám zdá, že tu není vůbec nic k vidění. Na cestu někam za město nemáme díky desetihodinovému omezení tranzitního víza vůbec čas, takže procházíme město. Žádný hostel, nebo jemu podobné zařízení, nemůžeme najít, a tak padlo rozhodnutí. Nic tu není, nic tu asi aktuálně ani neuvidíme, jedeme prvním spojem do Oděsy a na noc do Simferopolu. Naštěstí jsme toto rozhodnutí udělali, protože ten první bus byl zároveň toho dne poslední, kterým jsme mohli jet zpět. Jel ve 14 hodin a další až následujícího dne ráno. S pocitem, že jsme tuto zemi navštívili, odjíždíme zpět na Ukrajinu, vstříc krymskému dobrodružství. Snad se do této země ještě někdy vrátím a uvidím i countryside.

Oděsa

Oděsa, zvlášť okolí hlavního nádraží, je rozhodně zajímavější místo, než byl Tiraspol. Všude to tu žije. I v 18 hodin je tu plno trhů, lidí, aut a dalších zajímavých věcí. První cesta vedla, jako obvykle, na hlavní nádraží, kde jsme zakoupili jízdenky na spací vlak do samého centra Krymského poloostrova, Simferopolu. Do jeho odjezdu nám zbývalo ještě několik hodin. Ty jsme věnovali brouzdáním po městě a posedáváním v různých podnicích. V místním obchůdku nám padlo do oka salo, česnek, rajčata a vodka a začali jsme hodovat na plácku uprostřed kruhového objezdu. Dlouho to netrvalo, přispěchal za námi nějaký nepřizpůsobivý, kterému jsme asi sedli do obýváku, a začal na nás dorážet. Dej vodku a tohle a tamto a ještě támhleto a dej mi napít. Byl velice důrazně poslán do oněch míst a my se zdekovali na jiné, příhodnější, místo v sherwoodu vedle nádraží. Takto v klidu jsme si užili posledních pár hodin v Oděse, dokud nás nepřepadl spánek ve vlaku.

Den 5.: úterý, 30. července 2013

Simferopol

Za hodinu po probuzení se stačíme jen tak tak nasnídat – salo, česnek a rajče a už vystupujeme z vlaku v Simferopolu.

Trochu jsme změnili plány. Zkusíme si tu zařídit půjčení auta, kterým objedeme jižní pobřeží Krymu – od Sevastopolu po Jaltu. S tímto se začínáme ptát místních, kde by se to dalo asi tak zařídit. Jediné východisko se zdá být hledání na internetu v internetové kavárně. Našel jsem toho mnoho, žádná z agentur však neměla ucelené informace. Jen jsme se všude dozvídali, že jediné, kde se dá na půjčovnu aut narazit, je simferopolské letiště. Inu, vydali jsme se tam. Místní letiště není velké, ani není daleko od centra, cca 15 minut trolejbusem za hřivnu na osobu. Nějaké půjčovny tam byly, ale ta nejlevnější auta už byla rozpůjčovaná a do drahých se nám nechtělo jít, takže jedinou atrakcí byla právě přilétnuvší Němka, která nedokázala pochopit, že je na Ukrajině, a že jí tady nikdo německy rozumět nebude. Ani se nesnažila nějak vysvětlit, co chce a otravovala svým řevem celé letiště a hlavně jednu pracovnici místní půjčovny vozidel. Takže jí nikdo nerozuměl, natož, aby jí někdo mohl pomoci, blekotala něco o tom, že neví, jak si má přepravit zavazadla do hotelu, který neví kde je, ani jak se jmenuje. Ukazování na čekajícího taxíka jí neuspokojilo. S nepořízenou jsme se vrátili zpět do centra k hlavnímu nádraží. Cheeseburger v místním McDonald’s chutná stejně jako u nás. Překvapivé zjištění. Bylo tedy rozhodnuto, že budeme využívat MHD a dalším checkpointem naší trasy se stal Sevastopol. Podle všech nádherné město, a tak kupujeme lístky na nejlevnější styl dopravy – na vlak typu električka, jede asi hodinu a půl a stál nás všechny tři 36 UAH (cca 90 Kč). Rozhodně doporučuji tuhle cestu podniknout, protože okolí v blízkosti Sevastopolu opravdu stojí za to. Řeky a potůčky vytvářejí množství jezer, ve skalních masivech čnících se nad tratí jsou vidět otvory a jeskyně vyfoukané větrem a následně sevastopolský přistav vojenských plavidel.

Sevastopol

Málokdo ví, že toto město bylo civilnímu obyvatelstvu otevřeno až v roce 1994, do té doby zde sídlila pouze armáda. Město je významné hlavně kvůli svému přístavu. Ten byl v éře Sovětského svazu sídlem sovětské černomořské flotily, nyní zde sídlí ruská a ukrajinská loďstva. Rusové jsou stále majoritním národem obývající toto krásné město. Přestože zde bylo vystavěno letiště, stále zde kotví lodě, které vozí pasažéry a náklad do mnoha měst na pobřeží Černého moře. Často se jezdí do Oděsy, ale i do tureckého Istanbulu. Stejně jako z Oděsy se dá dostat i do Gruzie a na několik dalších míst v Turecku.

Hned po výstupu z vlaku si člověk nemůže nevšimnout ruského kola, vévodícímu celému městu, a to i když je na několik kilometrů vzdáleném kopci, takřka v centru města. V sousedství nádraží je historická mašina z druhé světové války s dělem na návěsu za tendrem. Oba vagóny jsou popsány hesly jako „smrt fašismu“ a podobnými. Město se nám na první pohled moc líbí a už bychom se taky potřebovali normálně vyspat a splnit jisté hygienické návyky, které nám společnost vštípila, a jejichž provedení nám v posledních dnech nebylo na 100% umožněno. Z toho důvodu nás upoutala reklama na hostel v blízkosti autobusového nádraží, který je vcelku bez problému k nalezení (Gastinica Parovoz, ulice Podoltseva 6 (GPS: +44°35'47.12", +33°31'56.82"). 500 UAH za všechny v pěkném uzamykatelném pokoji s vlastní čistou koupelnou nemůžeme odmítnout, a tak se konečně po několika dnech zbavujeme batohů, a po provedení nezbytností vyrážíme za zábavou do centra města.

Je vidět, že se za těch necelých 20 let od otevření civilistům stalo velmi turistickým, takřka celé pobřeží v centru lemují bary a restaurace, procházíme jakousi malou poutí se střelnicí a dalšími malými atrakcemi, dále nás čeká turistická ulička, kde se dají koupit suvenýry všeho druhu včetně masky Putina a Hitlera. Mnohem víc než turistický ruch, nás však zaujal kluk, který na jenom malém prostranství se zapnutým magneťákem dělal něco, co mělo připomínat break dance. Byla to však jen směs kotrmelců a válení se po zádech, každopádně nám rozhodně zlepšil odpoledne.

Nejvíce ze všeho jsme unešení z množství krásných slečen, které se tu procházejí. Těžko říct, jestli jsou to turistky nebo domorodé děvočky, ale leckteré by rozhodně mohly srovnatelně soupeřit s krásou těch našich. Number one jsou děvčata, která ve dvojicích chodí s košíky plnými květin a v korzetových šatech prodávají kytice kolemjdoucím. Okouzlili jsme jich mnoho, neradi však vidíme zklamání v jejich očích, a tak naše telefonní čísla nedostaly.

Na dalším přímořském náměstíčku zpívá s kapelou ukrajinská Lady Gaga a sklízí potlesky od mnoha přihlížejících diváků. O kus dále idylku narušují postarší ženy a muži, koupající se v moři pod cedulkou s nápisem zákaz koupání. Je vidět, že město je stále střeženým vojenským přístavem, neboť každý na větší ponton či molo dohlížejí dvoučlenné stráže.

Je večer, a tak dnešní den zakončujeme pivkem a vodní dýmkou v jedné z mnoha restaurací nedaleko pobřeží. Cestu k hostelu zvládáme pěšky za přátelského doprovodu divokého psa, plemene Ukrajinská směska. Hrdinně útočí na zadní kolo každého projíždějícího auta, obzvlášť taxíku. Vždy si počíhá za nějakým keřem a v pravou chvíli zaútočí. Je až s podivem, že ho žádné auto ještě nepřejelo, má evidentně dobré předpoklady. Pozdní večerníček nám na pokoji v hostelu přichystal kamarád Medoff s chlebem, paštikou, česnekem a kyselými okurkami.

Den 6.: středa, 31. července 2013

Vyspat se po týdnu v posteli je k nezaplacení. Člověku ani pak nevadí, že se probudí na manželské posteli vedle chrápajícího Námořníka. Domluvili jsme se, že si necháme batohy uschované v hostelu a vydáváme se na další procházku po Sevastopolu.

První cesta vede k muzeu černomořské flotily. Otevírá až v 11:00, ale i tak je i okolo něj zábavy dost. Je lemováno rozličnými mořskými útočnými i obrannými prostředky. Torpéda, děla, miny a podobné nás docela dobře zabavují. Vstupné dovnitř stojí 20 UAH a opravdu stojí za to. Každá z místností má dokonale propracovanou expozici. Největší má pomalované stěny strategickými mapami, ze stropu visí letadla, jako kdyby byla v letu. Vše je doplněno různými artefakty a obrazovou a fotografickou dokumentací s vyčerpávajícími popisky.

Po absolvování muzea jdeme přes místo, které jsme už včera přezdili na sevastopolskou Letnou. Scházíme až k památníku Pavlu Stěpanovičovi Nachimovi, který byl jedním z nejslavnějších ruských námořních admirálů hlavně v bitvě o Sevastopol během krymské války v polovině 19. století. Jaká náhoda, že uznávaný admirál shlíží ze svého stupínku na obrovský památník vojákům, kteří bojovali a padli ve druhé světové válce.

Již včera jsme si z trolejbusu všimli podivné hospody, na které byl latinkou napsán nápis Pivovárnj Český Sládek. Celá restaurace je ve sklepení jednoho domu, vede do (nebo z) ní eskalátor a je nově a čistě vybavena starším, až skoro středověkým stylem. Jediné, co interiér trochu kazí, jsou plazmové televize skoro na každé zdi. Budiž to vlastníkovi omluveno, protože každou zasadil do velkého dřevěného obrazového rámu. Co je zajímavější, je však menu. Polovina z názvů je psaná česky, a to nás přivádí k neutuchajícímu smíchu. Můžeme si totiž vybrat mezi saláty pojmenovanými podle větších českých měst, polévkou v chlebu, dále mají Václav sausages, Shrimps á la Plzeň, Zelí garnish for sausages, Preit, Telecí řžízek, Lamb shank for King Václav a mnoho mnoho dalších českých pokrmů. Nemohl jsem tam nechat svíčkovou, která, ač to bylo jídlo dobré, nebyla svíčkovou a kluci zase Preit, který vypadal, jako čokoládové sušenky. Velice jsme se nasmáli, ale i snaha se cení, podle slov servírky jim tam chodí docela dost českých turistů.

Z restaurace pokračujeme dále výš a výš do města okolo množství pomníků za rodinu i za obranu Sevastopolu, až konečně docházíme k obstarožní celoročně fungující malé pouti, kteréžto je součástí i již zmíněné Ruské kolo. Nemůžeme ho vynechat, jedna otočka v něm stojí 15 UAH a výhled na celé město rozhodně stojí za to.

Rozhodli jsme se, že ještě dnes odpoledne nastoupíme na autobus, který nás poveze cestu okolo pobřeží směrem do Jalty, a tak jdeme přes Letnou zpět k hostelu, kde na nás čekají batohy. Udělali jsme malou zastávku pro pohledy a známky na poště. (Stejně jako před třemi lety, ani jeden z pohledů, které jsem poslal, nepřišel.)

Autobus, jedoucí cca v 18:30 řídí legrační hubený řidič, který neustále loupe a pojídá slunečnicová semínka. Nijak se s tím nepáře a jakékoliv pomalé vozidlo bez milosti předjíždí. Cesta okolo pobřeží je krásná, teď je škoda, že nemáme k dispozici auto, nebo jemu podobný dopravní prostředek, podívali bychom se i blíže k moři. Vystupujeme ve vesnici Alupka, tedy spíše na hlavní silnici v blízkosti této vesnice. Díky tomu, že jedeme na úpatí relativně vysokého pohoří (cca 1200m), hlavní cesta neprotíná takřka žádnou z vesnic, ale vede nad nimi. Po strmém pobřeží se dá jezdit jen menšími vozidly, nebo maršrutkami, které jezdí velice sporadicky.

Alupka

Naším cílem je aktuálně zastávka lanovky, která vede na horu Aj Petri (1234m), chtěli bychom se ještě dnes dostat nahoru. Po cestě v místním magazinu kupujeme něco k snědku (salo, česnek, klobásu, chleba, rajčata) a ptáme se místních kudy dále. O několik kilometrů dále, u lanovky, zjišťujeme, že poslední kabina nahoru už dávno odjela, a tak si sedáme do místní závodní restaurace na odličnyj boršč a pivko. Občerstveni šlapeme po silnici s tím, že chceme přečkat noc někde u moře co nejblíže lanovce.

Ploty, ploty, ploty a ploty. Když už seběhneme tak, že skoro vidíme moře, zase je tam plot. Jsme doslova uvězněni mezi ploty, jdeme už dvě hodiny po silnici, občas nějakým průhledem vidíme kus moře, ale nedá se k němu nikudy slézt. Po dvou hodinách nekonečné cesty okolo plotů se setmělo, a tak slézáme kousek ze silnice na vjezdu do nějakého sanatoria, a ptáme se hlídače, jestli se tudy dostaneme k moři. K našemu úžasu nás tam pustil. Hurá! Po cca 12 kilometrech jsme za plotem. Sejdeme asi dva tisíce schodů, abychom se objevili na pobřeží, které je rozděleno betonovými „výběžky“ do moře, a tím tak tvoří malé oblázkové pláže. Podle zdravého úsudku by se na tomto místě rozhodně nedalo spát. My už ale nemáme žádnou sílu na to, vycházet zase tu štreku k silnici a vrátit se před plot hledat něco jiného. Stejně to bude všude vypadat takhle. Večerní pohodu nám zpříjemnila domácí klobása, sýr, chléb a rajče na pláži a usnout za šumění moře pomohl strýček Medoff. Jinak bychom na tom betonu v úplně zadní části sanatoria, ve kterém jsme se ocitli, neusnuli.

Den 7.: čtvrtek, 1. srpna 2013

Moc jsme se nevyspali, ve 4 hodiny ráno začalo svítat a začali chodit první důchodci k moři. Nechtěli jsme, aby někdo objevil, že na tomto místě spíme, a tak po malé snídani, nyní bez chleba, neboť ho přes noc napadli švábi, vyrážíme zpět nahoru na silnici směrem k lanovce na Aj Petri. Co jsme však netušili, ráno je průchod podél pobřeží mezi sanatorii uzavřen a hlídají ho bábušky, které po nás chtějí jakýsi průkaz nebo kartičku. Jinak prý neprojdeme. Takže včera se nemůžeme dostat k moři a dnes se nedostaneme od něj? Zařazujeme zpátečku a vracíme se k divnému průchodu směrem do skály, co vypadá jako výtah někam nahoru. Je to opravdu výtah, někdo si dal tu práci, že vykutal do skály několikametrovou chodbu a šachtu nahoru asi do budovy sanatoria. Výtahem jsme se nesvezli, byl totiž zase na nějakou kartičku. Naštěstí kousek od místa, kde jsme spali se nacházejí schody. Zdá se to jako jediná cesta nahoru, horolezecké vybavení s sebou totiž nemáme. Dostali jsme se sice po delším stoupání až k silnici, ale jsme na druhé straně plotu! Takže zase plot! Všechny brány zavřené, ta, kterou jsme včera vešli dovnitř je v jiném sanatoriu cca 2 kilometry zpět po pobřeží přes všechny průkazkychtivé bábušky. Včera před plotem, dnes za plotem, stále stejná písnička. Naštěstí po delší procházce okolo několika zavřených bran, jsme narazili na nějakou otevřenou, evidentně to je hlavní hlavní vstup do tohoto místa. Hlídači na nás koukali dost podivně, snažili jsme se moc nepoutat pozornost. Není to ale nic jednoduchého, když jste tři divný týpci s krosnami a rozhodně nevypadáte, jako když jdete z pláže. No, naštěstí jsme venku.

Svezli jsme se maršrutkou k lanovce a všichni jsme žasli nad množstvím včera uražených kilometrů. Cesta maršrutkou trvala asi 20 minut a řidič pomalu rozhodně nejel. Polévka a černivské pivo v místní závodní jídelně zpříjemnilo čekání na extrémně drahou lanovku. Na lístek si člověk musí vystát asi hodinovou frontu, aby pak zjistil, že jedna jízda stojí asi 90 hřiven i s bagáží. Nezažít kvůli té hoře tolik strastí, snad se otočíme a radši nahoru nepojedeme. 250 Kč za půlhodinovou jízdu je fakt hodně, na takové ceny nejsme na Ukrajině zvyklí. A to se ještě budeme muset dostat dolů. Jen co se s vámi ta lanovka rozjede, zapomenete na to, že jste za to dali tolik peněz. Stojí to za to, naprosto bombastické výhledy ze všech oken, přestup v přestupní stanici do dalšího vagonu a konečně poslední „výtah“ lanovky do cílové stanice dva metry od skály je k nezaplacení.

Nahoře u portálu lanovky je dav lidí, výstava veteránů, do kterých si za dost velkou částku můžete sednout a vyfotit se v nich a konečně bezpočet stánků se suvenýry, jídlem a oblečením. Všudypřítomní hejsci nám neustále nabízí nějaký odvoz nebo jiné služby, ale my se chceme dojít podívat až na vrchol této hory.

Nedá se tam dostat jinak, než po kamenech mezi stromy, než se však dostaneme na tuto cestičku, jsme zastaveni na jejím začátku dalším výběrčím, který chce další hřivny. Každého to tak stojí ještě 15 hřiven, aby byl na vrchol vůbec vpuštěn. To je horší než v západní Evropě, za každým stromem čekáme někoho, kdo po nás bude chtít další peníze.

Nikdo další už naštěstí peníze nechtěl, a tak jsme se po cca půl hodině vyškrábali až na skalistý vrchol. Marně se snažíme identifikovat, kde přesně jsme se dnes ráno probudili a tipujeme, odkud kam jsme vlastně včera večer šli. Mezi dvěma skalami je zde udělána provazová lávka. Rádi bychom si jí prošli, vstup na ní je zdarma. Člověk tam však nemůže bez jištění, helmy a sedáku, což by nám ochotně u lávky zapůjčili. Chtějí však 150 hřiven za osobu, to už je sprosté vyděračství, které absolutně neakceptujeme. Kovový vrcholový sloup na nejvyšším bodě skály, jakož i zábradlí okolo něho, je ověšen množstvím zámků, které tam dali zamilovaní lidé a zřejmě po vzoru z Budapešti vhodili klíč místo do řeky ze skály dolů. S povděkem kvitujeme, že zde není moc ochranných prvků, aby se pitomci nezabili, a můžeme se tak pohybovat po celém skalnatém vrcholu bez omezení. Důkladně pokocháni výhledem se vydáváme z kopce dolů do základního tábora, abychom si našli nějaký transport odsud. Lanovku do výchozího místa se nám přirozeně platit nechce, a tak sázíme na domluvu s místními drožkaři, kteří vozí turisty dodávkami jako taxikáři. S jedním z nich se tedy domlouváme, chceme se dnes dostat do Vlaštovčího hnízda kousek před Jaltou. Na cenu si už radši nevzpomínám, bylo to totiž nekřesťansky moc. Po domluvě jsme skoro hodinu seděli v autě a dělali všemožné vylomeniny, mysleli jsme si, že rovnou pojedeme. Opak byl pravdou, čekali jsme, až řidič sežene nějaké další lidi, aby naplnil vozidlo. Troubili jsme, vyváděli, nakonec přispěchaly k autu další tři osoby a řidič konečně kopnul do vrtule.

Cesta z hory byla klikatá a dlouhá, čas od času náš řidič někde zastavil, aby nám ukázal například nejtlustší strom na kopci, nebo snad na Krymu či bůh ví, snad na celé Ukrajině.

Po hodině a půl nás řidič vyhodil na nějakém parkovišti a prstem ukázal směr, kterým se máme vydat a pochvíli opravdu, Vlaštovčino hnízdo na dohled. Je to takový malý hrádek, který je postaven na výběžku skály. Po klášteře ho začátkem 20. století nechal vystavět jakýsi ropný magnát jako letní sídlo pro svou milenku. Už z toho důvodu se zde poté začali scházet milenci a hrádek nad útesem tak získal svůj název. Nutno říci, že není jednoduché se k němu dostat, člověk musí překonat velké množství schodů a pomocí malých klikatých cestiček se dostat k přístavu a dále pak menším bludištěm až k hrádku. Není na něm nic tak extrémně zvláštního - prostě hrádek jak z hračkářství. Nejhezčí jsou výhledy na moře a na pobřeží pod ním. Jedno pivko v místní hospůdce nám dodalo sil k přemýšlení, kam se vydáme nyní. Plán je, dostat se do Jalty, tam se podívat na místo jaltské konference a ideálně tam najít možnost přespání.

Jalta

Myšlenka dostat se tam lodí, ač se jevila nereálně, dostala reálných rozměrů ve chvíli, kdy nám slečna u prodeje jízdenek řekla, že loď za chvíli připluje a cena nebyla nikterak vysoká. 36 hřiven za osobu i s bagáží. Námořníkovo srdce zaplesalo a bylo jasno. Na lidmi narvané bárce se nedalo nikde sednout, a tak jsme zaujali místo na dolní palubě s výhledem na širé moře. Celou půlhodinovou plavbu nám vrtalo hlavou, jestli to, co rozrážíme v moři jsou malé medůzy nebo jen igelitové sáčky. Vzhledem k jejich množství, asi tak 30 na metr, a rozdílným velikostem, to asi opravdu byly medůzy.

Vylodění v Jaltě v malém přístavu nám připomínalo vylodění v nějaké tropické zemi, pobřeží vůbec nevypadá jako Ukrajina, nýbrž jako nějaké tropické město. Všude palmy, celkem uklizeno a moderní lidé v moderním oblečení. Ukrajina na člověka zase dýchne, když vejde do hlubšího centra, kde už to vypadá jako obvykle. Jen ty ceny, ty ruské ceny…

Vydali jsme se na cestu k Livadia paláci, abychom se pokochali jeho majestátní krásou, jakož i krásou zahrady, do které je zasazen. Celosvětově známý palác, ve kterém se tři největší osobnosti tehdejší doby v roce 1945, Roosevelt, Churchill a Stalin dohodli, jak si tu Evropu pěkně rozdělí, stojí v mírném kopci s všudypřítomným výhledem na moře. Na každém kroku je vyobrazena nejznámější fotografie z Jaltské konference vyobrazující tyto tři státníky sedící na židličkách vedle sebe a zírající kamsi do paláce. Vstupné dovnitř stojí asi 120 hřiven na osobu, což je pro nás neakceptovatelná částka, a tak jsme si celý palác obešli, udělali několik fotografií Kozáka hrajícího na hudební nástroj a vydali se zpět do města hledat ubytování, nebo transfer do Simferopolu.

Sic by nebyl problém najít nějaké ubytování, ceny byly v tak nepříznivé výši, že jsme se rozhodli k odjezdu z tohoto moderního města. Listováním v průvodci a v mapách jsme v místní hospůdce u dobrého piva a jídla zjistili, že z Jalty jezdí pravidelná trolejbusová (!) linka do Simferopolu přes Aluštu. Jedná se o nejdelší trolejbusovou linku na světě, měří celých 86 km! Ne nadarmo se proto této lince říká Krymský trolejbus. Jízdné stojí i s bagáží okolo 30 hřiven na osobu a cesta trvá asi 3,5 hodiny. Trasa je tak vytížená, že jsme si na místě koupili lístky nikoliv na první přijíždějící trolejbus, ale až na v pořadí čtvrtý. To jsme netušili, jak je jednoduché se do trolejbusu dostat bez lístku – to jen tak, že se určitá částka, o něco vyšší než je jízdné, strčí do ruky kontrolorovi před autobusem. Bohužel jsme tenhle hack objevili až při nástupu do toho našeho poté, co jsme se s Námořníkem 3 hodiny občerstvovali v místním magazinu koupenou vodkou. Do trolejbusu jsme nastoupili okolo 17. hodiny. Cesta byla šílená, trolejbus jede neskutečně pomalu. Komfortu z jízdy hlavně odporoval náš vodkou způsobený stav. Nikde v autobuse není možné vykonat potřebu, a tak když už se to nedalo vydržet, jsme s Námořníkem vystoupili, abychom jí vykonali. Právem jsme si mysleli, že tam řidič jako obvykle bude nějakou dobu stát, když to dělal na každé zastávce. Já byl hned zpět, ale Námořník se ztratil, už bylo šero a nerudný trolejbusák už chtěl odjíždět. Námořník byl k nenalezení a když už jsme s Pelechem tahali batohy z trolejbusu ven, že ho necháme ujet, naštěstí se objevil. Batožinu jsme tedy naházeli zpět a cesta mohla pokračovat. Sláva trpělivému řidiči, který nám neujel a nenechal nás pohozené u cesty desítky kilometrů před Simferopolem. Sláva řidiči, který s námi přežil tu strastiplnou cestu a okolo deváté hodiny večerní nám otevřel na hlavním nádraží v Simferopolu. Při vystupování jsem mu s omluvou strčil do ruky asi 30 hřiven, které jsem měl v kapse, snad abych zmírnil jeho právem nasraný stav.

Simferopol

Mysleli jsme si, že chytíme nějaký vlak do Oděsy nebo Užhorodu, abychom se stihli v klidu a v pohodě navrátit do neděle do vlasti. Opak byl pravdou. Všechny spoje na západ byly beznadějně plné i na další týden. Zoufalství nás přepadalo. Jediný volný spoj byl do Lvova na následující den večer a měli posledních pár lístků. Nedalo se nic dělat, vzali jsme co bylo aniž abychom věděli, co budeme dělat v sobotu v jednu hodinu ráno ve Lvově. Po zralé úvaze, že v 11 hodin večer už opravdu neseženeme žádné ubytování, jsme rozložili karimatky v nedalekém lesíku a ulehli ke spánku.

Den 8.: pátek, 2. srpna 2013

Jakým překvapením v 5 hodin ráno bylo, že neležíme v žádném lesíku, nýbrž na trávě pod stromem uprostřed zástavby činžovních domů. Do práce mířící obyvatelstvo na nás pohlíželo jak na bezdomovce, ostatně jsme jimi v tu chvíli opravdu byli.

Celý den jsme chodili po městě, prohlíželi si jeho krásy, chodili po trzích a obdivovali staré kostely i další zapadlé památky. Město je plné všech možných pomníků, nezřídka doplněných o nějaký osvobozující tank. Nedaleko nádraží je i velký park s řekou tvořící malá jezírka. Nutno říci, že voda nevypadá vůbec vábně, zřejmě je to spíše stoka. Čas od času jsme někde na chvíli ulehli nebo pojedli nějakou bulharskou specialitu v místní vývařovně. Nejvíce nás zaujala obrovská Leninova socha uprostřed náměstí V. I. Lenina.

Celý den jsme takzvaně prozevlili ve městě, užili si ho po svém, abychom konečně nastoupili v 10 hodin večer na plackartnyj vlak do Lvova. Tím začala další nepopsatelná a vodkou zapáchající cesta do rodného města.

Cestu není možné popsat normálními slovy, byl jsem si toho vědom, a tak jsem si zapsal několik časově orientovaných zápisků, abychom na ní nikdy nezapomněli.

Přikládám je zde a prosím o zamhouření oka při čtení, je to doslovný přepis:

22:00 Nastupujeme do vlaku a provodnik si z nás dělá legraci, že nejede do Lvova, ale do Černivců.

22:40 Usínáme na plackarních lehátkách. Spím nahoře a lehátko je tak široké, že se bojím, že spadnu při každém trhnutí vagónem.

Den 9.: sobota, 3. srpna 2013

10:00 Probouzíme se a v celém vagónu se vyměnili lidé. Z přátelské rodinky se stala ještě přátelštější pohledná Káťa se svou osmiletou dcerkou.

12:00 Jedna vodka evidentně byla do vlaku málo, takže kupujeme na zastávce jinou.

13:30 Nechápeme to, ale Pelech šel spát.

14:00 Jsme atrakcí pro celý vagón a s Námořníkem se bavíme s ožralou z vedlejší postele, co nás hezky rychle začal napájet svou směsicí coly a nějakého koňaku. Chuť coly tam ale není vůbec cítit.

15:00 Mapa, kterou jsem vyndal z batohu, zaujala mamku s dítětem a živě se bavíme se všemi okolo. I Pelecha to probudilo.

15:30 Bavíme se o krásách různých jazyků a jejich rozdílnostech se všemi okolo.

15:45 Dozvídáme se neuvěřitelné – mamce je zítra 26 let!

16:00 Kupuju další litr vodky a dozvídám se od lidí, že se ve vlaku nesmí pít.

16:30 Nějaký týpek nám koupil další flašku vodky – Medoff. Takže už ve vlaku pijeme všichni. Živčik = voda na zapití = brzda.

16:53 Každé tři panoše se prý pije na ženy. Tak pijem na Káťu.

17:30 Chce se mi hrozně na záchod a všechny jsou zavřený.

17:50 Ukecal jsem provodnika, aby nám otevřel záchody. Hurá.

18:00 Kalíme dál.

18:30 Jíme vareniky, co jsme koupili u bábušky procházející vlakem. Spolucestující nám dali vidličku. Prdel.

19:00 Jsme na sračky.

19:30 Je prdel.

21:20 Pijeme 3x vodku.

21:45 Jsme úplně na sračky.

21:50 Káťa mi napsala svoje V kontakte a já jí dal svůj Facebook.

Den 10.: neděle, 4. srpna 2013

00:01 Přejeme Kátě k narozeninám.

00:10 Usnul jsem. Pelech mě probudil nalitím whisky do pusy a čekáme na výstup.

00:40 Uplatili jsme provodnika, aby nás vzal do Užhorodu. Chtěl 100 hřiven za jednoho.

6:40 Probuzení v plackartě do Užhorodu.

7:00 Kupujeme lístky do Košic. Jede to v 8:20.

8:45 Chlastáme v buse v zemi nikoho.

8:52 Námořník na hranicích odevzdal pas, ve kterém měl občanku. To je kretén.

10:30 Slovenskej čas. Námořník se nám zase ztratil.

12:30 Party pokračuje, sháníme pivko ve vlaku.

14:16 Stojíme s Pelechem na záchodě a pijem.

20:22 Zápisek se nedá přečíst. Unavenost byla moc veliká.

Přeskok do vlaku ve Lvově byl velmi rychlý, shodou okolností stál na stejném nástupišti, ke kterému jsme přijeli my. Uplatili jsme průvodčího, aby nás do vlaku vzal. Nikde nebylo místo, a tak nám poskytnul místnost, kterou má určenou jen pro sebe. Je to takové poloviční kupé se dvěma postelemi. Nějak jsme se na nich vystřídali a byli jsme rádi, že stíháme ranní bus do Košic. Na cestu do Prahy máme všichni jen mlhavé vzpomínky, byl to hrozný dojezd. Vítězoslavně jsme po 46 hodinách v kuse ve vlaku přijeli na Hlavní nádraží a jeli se vyspat do vlastních postelí, abychom mohli další den nastoupit do pracovního procesu.

Když jsme plánovali tuto cestu, určili jsme si množství checkpointů, které bychom chtěli vidět a kam bychom se chtěli dostat. Celá cesta se ale, jak už to bývá, odehrávala poněkud odlišným způsobem, který na tomto stylu cestování mám tak rád. S odstupem času vím, že jsme se v některých situacích mohli zachovat jinak, někdy jsme zase udělali to nejlepší, co jsme mohli. Chtěl bych poděkovat za úžasnou dovolenou oběma spolucestujícím a doufám, že spolu brzy podnikneme nějaký další výlet vstříc novým dobrodružstvím. Jen už to pravděpodobně nebude na Krym. Vzhledem k nedávným událostem na Majdanu jsme byli asi jedni z posledních turistů, kteří se tam podívali za ukrajinské nadvlády. Jsem rád, že jsme to stihli.

Ukrajina 2010

Ukrajina plní plán na 200%

Praha

Sobota

Je vcelku teplý zářijový večer a já se v mírně podroušeném stavu vydávám na cestu z oslavy 1. narozenin Topzinu na vlak Košičan, jedoucí (nečekaně) do Košic. Na pražském hlaváku potkávám svého kamaráda Davida, který bude mým společníkem na příštích 13 dní. Dozvídám se, že mu je neskutečně špatně a má horečku, takže to bude asi pěkný výlet. Vlak vyjíždí na čas v 0:24 a my uleháme do lehátkového vagónu s konečnou stanicí Košice.

Košice

Neděle

Po výstupu z vlaku míříme ihned na autobusové nadraží, kde se dozvídáme, že autobus do Užhorodu jede za cca 2 hodiny. Tyto dvě dlouhé hodiny jsme zabili s neznámým obyvatelem Košic, který nás odchytnul na cestě do centra města. Nebýt jeho, nedozvěděli bychom se, že v Košicích jsou tři židovské synagogy, že většina židů byla za druhé světové války odvedena do koncentračních táborů, že náš průvodce je milionář, který vydělal svůj první milion ve 23 letech. Docela dalším zajímavým faktem bylo, že jeho otec (pochopitelně také milionář) padělal své doklady a udělal ze sebe o 10 let staršího člověka, aby mohl jezdit vlakem zadarmo. Zřejmě je vlak drahý i pro milionáře. Napovídal ještě spostu dalších zajímavých věcí, bez kterých bychom pochopitelně nemohli přežít a doprovodil nás zpátky až na autobusové nádraží, kde jsme se ho konečně zbavili :).
Autobusové nádraží bylo plné zánovních autobusů jezdících na všechny světové strany kromě východu, avšak jen jeden byl Ikarus, který jel právě tam, a to takřka závodní rychlostí. To jsme ještě netušili, čím se budeme dopravovat na Ukrajině...

Užhorod

Stále neděle

Na slovensko-ukrajinských hranicích jsme strávili asi 2 hodiny, avšak ne kontrolami, nebo čekáním ve frontě. Autobus s námi pouze stál na celní kontrole, zezačátku prošla ne příliš sexy ukrajinka a zkontrolovala pasy. Řidič odevzdal dva balíky slovenské mouky nějakému celníkovi a zbytek času na hranicích jsme jen stáli. Lidé okolo nás (včetně nás) byli nervózní, v autobuse bylo celou dobu ticho, jen občas bylo slyšet šeptání ostatních lidí. Pak řidič nastoupil a jeli jsme do Užhorordu jakoby se nic nedělo, asi se taky nedělo... Okolo šesté večerní dojel autobus na místo a my se ocitli uprostřed nedělního užhorodského života. Přeřídili jsme hodinky o hodinu napřed a prvním naším úkolem bylo sehnat ukrajinské simkarty do našich mobilních zařízení. Nebylo to ovšem tak jednoduché, jak jsme si mysleli. Hlavní pobočka operátora Kyivstar měla zavřeno, a tak jsme se ptali v místní trafice. Co potřebujeme paní pochopila asi po dlouhých pěti minutách opakování těchto slov: SIM karty, mobilnik, telefon, mobil, SIM karta, koupit, chceme. Jako výraz pochopení zavýskla s tvrdým ukrajinským přízvukem, ale jinak v podstatě česky "SIM karty"! Načež prohlásila, že to oni nevedou. Nakonec se nám podařilo vcelku hladce Kyivstar sehnat v jiné místní trafice. Tato situace se nám stala v úplně stejném ražení, ale s jiným předmětem, ještě několikrát. Stačí dokola opakovat české slovíčko, oni nejdřív nerozumí a pak dělají jaké je překvapení že porozuměli. Přitom na celé Ukrajině jsme se domluvili česky se znalostí několika ruských slovíček a frází.
Procházíme městem a snažíme se získat nějaké ubytování za co možná nejméně peněz, po několika hovorech s místními, kteří nás u sebe nechtěli nechat, končíme v zapadlé hospůdce, dáváme pivko (6 UAH) a boršč (5 UAH), odličnyj!. Zavolali jsme našemu kontaktu, milému Ivanovi Latkovi, z užhorodského Klubu T.G.Masaryka, který nám zařídil ubytování v relativně levném hotelu Visit (cca 15 dolarů za dvoulůžkový pokoj, ulice Sobranecká, Loc: 48°38'17.20"S, 22°16'24.60"V). David uléhá do postele, jelikož mu je dost špatně a já se ještě na chvíli vydávám prozkoumat místní okolí. Nacházím velký supermarket, kde si kupuji něco k jídlu. Přímo naproti je však zajímavější obchod: Něco mezi trafikou, prodejnou alkoholu a nalívárnou. Neboli: přijdeš a máš možnost si koupit celé cigarety, nebo jen jednu k okamžité spotřebě. To samé je možno udělat s vodkou, můžeš si koupit flašku, nebo jen panoš k okamžité spotřebě. Jistě si každý dokáže představit, jak asi vypadají lidé stojící v tomto bufetu :). S plnou taškou jídla a plnou flaškou vodky jdu zpět do hotelu. Místní vana vypadá dosti nevábně, a tak se do ní vlézt neodvažuji (viz foto).

Pondělí

Ráno dole v hotelu zdravíme a ptáme se jak se dostat na náměstí Korjatoviča, paní říká, že maršrutka 5 ze zastávky hned u hotelu. Na otázku jak často jezdí odpovídá pouze: "Částo částo". Říkáme si tedy dobře, počkáme. Čekali jsme hodinu a půl, když maršrutka pjaťorka konečně přijela. Ani jeden z nás si nepamatuje ten název náměstí na které jedeme. Stačilo se zeptat: "Jechatě na majdan Kojarototovičovaivičovičaača?" Řidič na výraz souhlasu kývnul, tak jsme nastoupili. Z náměstí jdeme rovnou do kanceláře Klubu TGM a potkáváme Ivana Latka, který nám nadšeně ukazuje, jak má všude fotky TGM ale i našeho stávajího prezidenta Václava Klause. Neustále otevírá nějaká alba s fotkami a na všechny naše otázky s chutí odpovídá. Na konci našeho setkání nás pohostí sklenicí piva a my pokračujeme dále.
Máme pěkné počasí, jdeme si prohlédnout stopy po národu československém na Zakarpatí z meziválečného období. Tato část Užhorodu vypadá v podstatě úplně stejně jako okolí přažského Vítězného Náměstí v Dejvicích. Procházíme se po promenádě na břehu řeky Už a sledujeme korzující, převážně mladé, obyvatelstvo. Našli jsme velice mnoho soch všech možných hrdinů, ale ta T.G.Masaryka se nám někam schovala. Na náměstí Korjatoviča vcházíme do místního trhu, kde se prodává maso, med, zelenina, ovoce, salo a různé druhy domácích sýrů či syrovátek.
Na zbytek odpoledne jsme neměli žádný plán, a tak jsme seděli několik hodin na zahrádce restaurace u hlavního nádraží a pozorovali ruch. Neustálé kolony maršrutek, autobusů a aut jezdí okolo nás. Neustálé podávání ruky neznámých lidí s nedaleko sedícím taxikářem. Zdá se že lidé jsou tu vcelku spokojeni. Po druhém dni na Ukrajině si při čekání na vlak uvědomujeme, kolik je zde policistů a vojáků s typicky velkými placatými čepicemi. Ještě zajímavější je, že si s nimi, podobně jako s taxikářem, také polovina lidí jaksi letmo podává ruku.
David za chvíli asi umře, nebo tak aspoň vypadá.
Na noc odjíždíme do Lvova, jede nám vlak ve 22:35. Máme koupené lístky do vlaku typu plackart, který stojí opravdu směšných 14,94 UAH (necelých 40kč) za osobu. Ve vlaku je vcelku čisto, a tak si schováváme batohy pod sedačky a konverzujeme s mladým ukrajinským párem jedoucím kamsi nedaleko za Užhorod. Nálada (alespoň tedy ta má) je docela uvolněná množstvím rozličného piva, které jsem byl schopen pozřít za dlouhou dobu čekání na nádraží. Mladý pár vystoupil, a tak se ve spacáku ukládáme ke spánku na vypolstrované lavičky.

Lvov

Úterý

V 6:40 vystupujeme na lvovském hlavním nádraží, je mlha a zima a za hranicemi nádraží není vidět vůbec nic. Jak radí průvodce nastupujeme na tramvaj č.9 směrem do centra města.(1,50 UAH) Cesta je opravdu zábavná, tramvaj vypadá, že se každou chvílí rozpadne a podle toho jak se hýbe bych řekl, že jedeme po kolejich, které levitují někde v okolí dlažebních kostek. Dojíždíme na Náměstí Svobody a sedáme do první "kavárny" (jestli se tomu tak dá říct), kterou vidíme. Jsme zde sami a po chvíli plánování dalšího našeho postupu přichází několik policistů. Každý z nich si mlčky sedá ke zvláštnímu stolku, vytahuje papír a dlouze něco sepisuje. Hádáme, že hlášení "poslušně hlásím, po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo" asi nadřízeným nestačí, a nebo se toho za noc stalo hodně. Ani tak však nechápeme, že každý píše své hlášení. Největší gól byl, když jeden z nich po dopsání čtvrté stránky svůj sloh složil a na kousíčky roztrhal.

Rozhodli jsme se pokračovat na plošča Rynok, centrum starého města. Náhodně zde narážíme na hostel www.cshostel.com. Ubytujeme se tedy, odložíme věci a jdeme do restaurace Kryjivka, kterou nám zde poradili. Prý tam dostaneme dobrou a nijak drahou snídani. Hostinec je velice zvláštní, při příchodu jste pozdraveni vlasteneckým "sláva Ukrajině!", vše je ve stylu vlastenectví, odboje a války. Všudepřítomné zbraně, slogany a válečné relikvie utvářejí atmosféru opravdu zajímavého místa. Na Krijivku nikde není žádná reklama z ulice, vchází se tam přes průchod do jiné restaurace a i přesto je tam každý večer natřískáno, nedivím se, taky jsem z toho unešen.

Po snídani a pěkném posezení se vydáváme do ulic Lvova, velice krásného města kaváren. Procházíme trhem s knihami, dáváme si vodní dýmku v místní čajovně, obdivujeme krásy budov ať už nových či spíše rozpadlých. O kousek dále přijdeme na trh se všemožnými cetkami, obrazy, historickými relikviemi z válek, pozorujeme dění na Náměstí Svobody, které je v poledním čase zaplněno mnohonásobně více než v 7 hodin ráno a končíme v jedné z místních hospod, kde plánujeme další místa, která stojí za prohlédnutí. Lvov je velice krásné město, architektonicky trochu podobné staré Praze, atmosférou spíše středoevropské město, což je asi díky tomu, že ještě před necelým stoletím patřil dlouho Polsku.

Po několika Davidových pivech a mých panácích lvovské vodky náhodně potkáváme a seznamujeme se s párem z Olomouce, dva čeští místní studenti. Od této chvíle jsme až do pozdně večerních hodin popíjeli s nimi a jejich ukrajinským kamarádem, který na místní univerzite vyučuje český jazyk. Lvovská vodka teče proudem, není divu když stojí v přepočtu okolo 10 kč. Večer se na Námestí Svobody rozcházíme. Dále už jen následovaly další a další hospody a o našem dalším pohybu dodnes vedeme s Davidem dohady. Na ubikace jsme se dostali každý zvlášť okolo druhé hodiny ranní.

Středa

Podle slov a pošklebků hostel obsluhující ženy, jsme museli včera vypadat velice vtipně. Po poledni (což bylo vlastně naše ráno) máme sraz se dvěma studenty z Olomouce na Náměstí Svobody, díkybohu dostáváme zpátky našeho průvodce, kterého David u nich včera zapomněl a jdeme se najíst to závodního stravovacího zařízení Puzatá Chata. Já nejsem schopen cokoliv pozřít, vyšlo by to ze mne předem nebo zadem v tekutém skupenství. Jsme na tom tak špatně, že po odchodu z restaurace, jsme jen schopni sednout si na obrubník chodníku v poměrně frekventované zatáčce hned před vchodem do jídelny. V našem stavu nám ani podivené pohledy okoloprojíždějících Ukrajinců nijak nevadí. Zdá se, že myšlenka na přejeté nohy je nám teď nepříjemná asi jako studený obrubník, na kterém sedíme.

Když už se zvedneme, tak stěží dojdeme do nedaleké kanceláře Ukrajinských železnic pro bilety na další vlak. V kanceláři si sedneme na místo k čekání a tam bez ohledu na absenci fronty čekáme skoro mlčky, jen hekajíce, několik hodin. Snad nikdo na Ukrajině dobrovolně nečeká, jen nám je to teď docela příjemné. Hlavně ať si naší neustálé přítomnosti nikdo nevšímá...

Po odchodu z prodejny biletů jsme si šli sednout do nedaleké kavárny a povídali si. Po cestě nás zaujala nějaká paní s prasetem na vodítku, které jsme si směli podržet, pohladit či podrbat, avšak paní za to samozřejmě pak chtěla peníze. Tak jsme jí míto 10 UAH dali jen 5 :).

Ve 21:49 nám jel noční kupé vlak do Korostenu, který jsme stihli fakt jen s velkým štěstím. Tramvaj jela jinudy, než jsme si mysleli, ale díkybohu to byla ta kratší trasa. Opilcovo štěstí funguje i ve Lvově. Uléháme znaveni a s pocitem, že možná už zítra budeme mít štěstí a podíváme se do té zóny Čjornoby´lské.

Korosten, Ovruč a Ivankov

Čtvrtek

Je 4:26, ještě tma a my vystupujeme na nádraží v Korostenu. Vzhledem k minulým dnům a množství spořádaných ukrajinských jídel mám vcelku dost masivní problémy se zažíváním. Hledám tedy na tomto nádraží toalety. S pocitem rozpolcení zjišťuji, že placené se otevírají až v 5:30. Našel jsem tedy jiné kousek od hlavní nádražní haly. Omylem jsem vlezl na dámské......slovo dámské je pro tyto toalety dost honosné. Pohled na díru do betonu, podlahu a zdi, na kterých není rozeznat co je rez a co jsou lidské exkrementy mi mou primární životní potřebu zahání zpět daleko do útrob. Ještě nahlédnu do pánských, které vypadají mnohokrát hůře a vracím se do haly. Hypnotizuji nádražní hodiny, ať už je 5:30. Tyto stojí 50 kopějek, ale už se na nich dá vydržet s trochou důstojnosti a záchodům se dá říci aspoň turecké.

Při čekání sledujeme jak oblíbené jsou na Ukrajině levné (1-2UAH) čaje z všudypřítomných stánků. Prakticky každý, kdo přijde ke stánku a nedá si decku vodky, koupí si kelímek s pytlíkovým čajem, je to příjemná věc. Vydáváme se před nádraží k autobusáku. Před nádražní halou se už za svítání začly scházet bábušky, které prodávaly neuvěřitelné množství hub, převážně hřibů "praváků". Přece jsme už jen asi 70 km od hranic černobylské zóny. Nastupujeme na autobus, který jede do centra Korostenu na hlavní autobusové nádraží (město se 60 000 obyvateli a mají dvě relativně velká autobusová nádraží). Na tomto nastupujeme na autobus do města Ovruč, odkud se snad dostaneme k zóně. Dostat se do toho autobusu trvalo neuvěřitelnou dobu. Lidé rvoucí se do už tak narvaného autobusu, když už se nemůžou dostat tam, rvou se aspoň mezi sebou, spoustu z nich nemá vůbec lístek, plánují si ho koupit u řidiče za levnější cenu. Nějaká paní z autobusáku nám dokola říká ať nastoupíme, přitom není kam. Tak tam jenom mlčky stojíme, ona na nás mlčky kouká a občas umravní někoho, kdo už se chová moc neslušně vůči ostatním. No nakonec to místo bylo.

Cesta autobusem byla dost neuvěřitelná. Zjistili jsme, že autobus velikosti poloviční Karosy s několika sedačkami a místem celkově tak pro 60 lidí, uveze lidí okolo 150. Nekonečné zastavování, při kterém natupují další a další lidé, sezení na cizích hlavách (to není nadsázka, řečeno doslova), absolutní nemožnost pohybu a každou zastávku handrkování okolo zavírání dveří, do kterých se zasekl nejeden člověk, na pohodlnosti moc nepřidá. Atmosféru k tomu všemu doplňuje fakt, že ukrajinci obecně nenávidí otevírání oken. Ať už je vzduch v autobuse sebevíc vydýchaný, lidé zapařenější, není možné okno otevřít bez dlouhého láteření náhodného ukrajince něco o tom, že jsme se snad zbláznili, a že je mu zima.

Díkybohu, už jsme konečně v Ovruči. Zde sháníme nějaký transport, který by nás dovezl co nejblíže zóně. Od místního taxikáře, nebo tedy spíše od velké skupinky přispěchavších ukrajinců, se dozvídáme, že to není možné, že je potřeba dostat povolení od úřadů, jinak nás tamní policisté okamžitě uvrhnou do vězení. Prý je toto povolení možné získat u hlavního průjezdního bodu do zóny, ve vesnici Diťjatky. Vesnice se nachází blízko městečka Ivankov, kam se tedy hodláme vypravit. Autobus jede až ve 14:30, a tak jdeme na obhlídku Ovruče, což je město, jak zjišťujeme, plné památníků hrdinům a jejich hrdinských činům. Jinak zde nemají mnoho asfaltových silnic, v podstatě kromě několika hlavních cest jen prachové a kamenité cesty mezi domy a na pole.

Na autobusovém nádraží nastupujeme do maršrutky jedoucí do Kyjeva přes vytoužený Ivankov. Zakoupili jsme lístky (19,22 UAH), ale nevšimli jsme si, že jsou to místenky. Po absolvované cestě Korosten - Ovruč nás to spíše ani nezajímalo. Ještě před odjezdem jsme svědky kolektivní hádky ukrajinců, kterou jsme zapříčinili my tím, že jsme si sedli na špatná místa. Přesun byl velice obtížný vzhledem k naší vcelku velké bagáži. Chudák jedna mladá slečna psychicky nezvládla situaci, že musí sedět více vpředu naž měla a neusále řeší a řeší. Situaci nakonec uklidní a zdárně ukončí řidič, který řekne abychom seděli tam kde jsme a batohy dali do uličky až všichni nastoupí. Což bylo přesně to, co jsme se všem ostatním snažili vysvětlit hned od začátku. Celá situace byla dost absurdní, tohle jsou totiž ti samí lidé, kteří do Ovruče jezdí totálně našlapaným autobusem a to poslední co je v té chvíli zajímá, jsou místenky.

Vystupujeme v Ivankově, kde nám místní hned radí kde se ubytovat. Vcelku dost nevzhledný hotel s ještě nevzhlednější a nepříjemnější obsluhou. Noc nás stojí 60 UAH na osobu, hned při otevírání pokoje si od "milé" slečny vyslechneme, že ty dveře nejdou otevřít, protože MY jsme ten problém (ačkoliv nevíme proč, jsme jen náhodní zákazníci), ale co, někde spát musíme a jiná možnost stejně není. Sprcha sice funguje, ale díky vodnímu kameni (zřejmě jim sem ještě nedolehl nejmenovaný výdobytek západního trhu, který ví, že vodní kámen je prevít), voda teče jen z většího kohoutku asi ve výšce pasu, člověk si tedy k umytí musí sednout do podřepu pod ten velký kohoutek. Nepříjemnost slečny hotelnice poznáme na vlastní kůži ještě několikrát, když chceme něco k jídlu, pak když chceme něco k pití, pak když chceme poradit s nějakou cestou a podobně. Ve městečku pak ještě sháníme nějaké informace a pak jdeme spát.

Pátek

Noc byla zlá, do pokoje příliš táhlo, jelikož okna se nedala zavřít, a tak nás oba dosti bolí za krkem. Večer jsme ještě zjistili, že jezdí dvakrát denně pravidelná linka Kyjev-Černobyl právě přes vesnici Diťjatky. Okolo deváté ranní stepujeme před údajnou zastávkou a opravdu, autobus přijel. Po cestě se snažíme získat nějaké informace od lidí, kteří do zóny cestují. Zjišťujeme, že v podstatě výhradně tam jedou za poznáním, ale že mají pozvání od svých rodinných příslušníků, kteří v zóně pracují nebo žijí. Velice plodný byl rozhovor s milou paní, která se jela poprvé po 24 letech podívat na dům ve kterém celý život žila. Dnes jí tam pozval její manžel na romantickou projížďku loďkou po nádrži na chladící vodu (jak romanticky absurdní). Dále jsme se bavili s Nickem, který pochází z Ukrajiny, ale žije v Americe. Jeho otec pracuje v elektrárně a tak tam pozval jeho a jeho kamaráda, jakožto studenty jaderné technologie. Oni pochopitelně žádnou jaderku nestudují... Ve zmíněné vesnici u brány do zóny (viz foto) nás obrátí příslušník celnice s tím, že tam rozhodně povolení neseženeme, a že si máme zajet do Kyjeva. Můj drzý dotaz, jestli je možné si to povolení někde v blízkosti koupit, celník pochopil jako nabídku úplatku (což by mě asi ani nijak nevadilo). Nenechal se ale zlákat a řekl, že za hroši (peníze) mi může maximálně nasadit klepeta (přitom se chytnul pravou rukou za zápěstí té druhé) a dát mříže (přitom překřížil ukazováček a prostředníček levé ruky se stejnými prsty pravé). Říkám tedy "Ďákuju, ně chaču." a radši odcházíme. Černobylskou lokalitu tedy pro tentokrát vzdáváme s tím, že se sem stejně musíme někdy vrátit a být lépe připraveni. Hned za branou tedy stopujeme zpět do Ivankova auto vyjíždějící ze zóny. Zastavil nám hodný a výřečný ukrajinec, který pracuje v černobylské zóně jako stavitel. Neustále něco povídal, všechno okolo toho jak je to na Ukrajině skvělé, ať si tu najdeme slečny, budeme pracovat za hřivny a bude to skvělé, slibujeme tedy, že o tom budeme přemýšlet... Dále říkal, že Ukrajina je velice bohatá země a nechápe, jak může být teda tak chudá a spousty a spousty dalších slov. Ale jen to jediné co nás zajímalo nejvíce a nejvíce jsem se ho na to ptal, o Černobylské zóně, o tom neřekl nic a zarytě mlčel. Za celou cestu Diťjakty - Ivankov (cca 30 km) jsme potkali dvě auta a spousty houbařů.

Během celého pobytu na Ukrajině jsme oslovili několik desítek lidí s tématem Černobylské zóny. Jen asi dvakrát se nám stalo, že by se o tom lidé nechtěli bavit. Naopak byli všichni velice přívětiví snažili se nám poradit, ale taky nám dávali najevo, že nás uplně nevidí rádi s tímhle plánem. Všichni si myslí, že tam jedeme za prací. Kohokoliv jsme se ptali, nebyl nám schopen říci moc relevantní informace, všichni se tváří, jako že toho vědí hrozně moc, ale to co říkají se skutečnosti často vůbec nepodobá, v Korostenu nás chtěl pán poslat úplně na jinou stranu mapy než zóna byla, ještěže mi to došlo a zeptal jsem se někoho jiného. Je zvláštní, že i po dvaceti letech je informovanost ukrajinského lidu, který žije bezmála 50km od centra katastrofy, takto mizerná. Pouze jedna žena o tom věděla dost, na autobusové zastávce v Ivankově nám poradila onen autobus do Diťjatek, dokonce věděla v kolik hodin přibližně jede. Jeho jízdní řád však nikde nenajdete.

V Ivankově jdeme rovnou na výpadovku stopnout si auto do Kyjeva. Řidič dodávky, která zastavila je o dost méně výřečný než řidič žigulu a za 50 UAH nás veze na okraj hlavního města.

Kyjev

Stále pátek

Takřka ihned po příjezdu se ptáme pána sedícího na zastávce, jak se máme dostat na hlavní nádraží. Odkáže nás na úplně jiný autobus, než kterým jsme nakonec jeli a ještě přidá historku o tom, jak byl v Československu na vojně. Když vám někdo až neobvykle hrdě řekne, ža sloužil v Praze roku 1968 na vojně, radši se otočíte a jdete mlčky pryč. A to jsme také udělali. Necháváme batohy v úschovně na hlavním nádraží, která je gigantická, skoro plná a taky pěkně drahá (tuším 15 UAH za skříňku). Jdeme prozkoumávát město. Stavujeme se v několika restauračních zařízeních, v každém z nich jsem něco nechal, mé zažívání stále nefunguje tak, jak by mělo, zato Davidovi už je snad dobře. Večer se vracíme pro bagáž a začínáme shánět ubytování. Bábušky u hlaváku nabízející ubytování v soukromí za to chtějí nekřesťansky velkou sumu 200 UAH, a proto se snažíme najít něco jiného. Máme napsán kontakt na levný hostel. Již za tmy ho hledáme, avšak marně. Na ulici každý říká něco jiného a když ho konečně najdeme, zjišťujeme, že v něm není žádná obsluha ani nikdo jiný, který by nás ubytoval. Ptáme se tedy po všech čertech dále až nakonec narazíme na jakéhosi francouze, který nás vezme do hostelu, kde bydlí on. Je to sice dražší než u bábušek, ale aspoň víme, kde budeme spát, s kým a v jakých podmínkách. Ubytovatel mluví anglicky a tak je domluva ještě snazší a dokonce tu mají i internet. Hostel se jmenuje Yaroslav, ul. Yaroslavska 10 50°28'0.78"S, 30°30'38.79"V. Večer ještě vyrážíme se zmíněným francouzem na pivko do místního klubu. Zjišťujeme, že zde bude hrát nějaká kapela. Přijdou 3 muži, no spíš mladíci, s napětím tedy očekáváme, co to bude zač. Zpěvák roztočí celou hospodu prvním hitem: Tutti Frutti od Elvise Presleyho. Kapela výhradně hrála Elvise a zpěvák ho uměl zazpívat tak, jak jsem to ještě nikdy neslyšel. A pak že je mrtvý, ve skutečnosti se převtělil do tohoto ukrajince. Piva a panáky horilky létají kolem, takže si jich člověk vždycky několik chytil. Seznámili jsme se s bandou děvčat od vedlejšího stolu, které po nás neustále nenápadně, ale tak abychom si toho všimli, pokukovali. Šli ještě na nějakou diskotéku, radši jsme se ale drželi zpátky, čehož jsme pak taky docela litovali...Ale kterej chlap může říct, že odmítnul pěknou ženu? :-) Jsme unaveni, trochu si nadáváme, že jsme tam nezůstali s tím divným frantíkem a jdeme spát.

Sobota

Nemohli jsme si asi vybrat lepší den k prohlídce Kyjeva než sobotu. Ač ustavičně pršelo, viděli jsme nejen to, co nám průvodce doporučil. Mejdan na kterém nezáleží (Majdan Nezáleženosti - Náměstí Nezávislosti), Ševčenkův park, Zoloti Vorochtu, přilehlou rudou univerzitu, nespočet kostelů, podzemní nákupní centra, starý nepoužívaný most vedoucí od nikud nikam, přístaviště, asi 30 svateb, a spostu dalších věcí. Zajímavé je, že každý týden v sobotu se zavře ulice Kreščatyk vedoucí od mejdanu na kterém nezáleží až k soše Lenina. Davy korzujících turistů, ale i ukrajinců se procházejí po obrovské osmiproudé ulici a obdivují výstavu starých veteránů Moskvičů, Volh a dalších aut.

Pršet stále nepřestává, a tak se náš plán spaní na ostrově ve stanu vytrácí, jdeme si do bývalého hostelu pro batohy a míříme metrem na hlavní nádraží. Noční vlak do města Kamjanec Podolskyj jede okolo osmé večerní.

Kyjev je velice pěkné město, první co Vás ale praští přes obličej hned při příjezdu je jeho přecpanost. Brutálně přecpané metro, které jezdí v podstatě bez ustání po minutě, výlezy z MHD přecpané. Doba, kterou Vám zabere dostat se z vestibulu metra na hlavní nádraží je v řádu desítek minut. Zapoměnte tedy na nějaké dobíhání vlaku, prostě to přes ty lidi nezvládnete. Prakticky všechny větší ulice vypadají od rána do večera hůře než pražská Legerova v pátek odpoledne, která je proti tomu spíše příjemné městské korzo.

Kamjanec Podolskyj, Černivci

Neděle

Probouzíme se ve městě, které se často srovnává s Českým Krumlovem. Ráno sedíme na snídani v blízkosti nějakého hotelu a plánujeme kam se všude podíváme. Za zmínku stojí pěkný minaret jediný svého druhu, neboť na jeho špici se tkví panenka marie, jak absurdní (viz foto). Procházíme pěkným a zajímavým centrem, žebrajícím dětem ani kopějku a jdeme prohlédnout starou pevnost. Po cestě jsme viděli dvě svatby a spostu bábušek, které prodávaly suvenýry.

Město je opravdu velice pěkné, avšak ani jeden z nás nenašel pramalou souvislost s tím českým. Snad jen kromě hradu, nedobytného starého centra a řeky ho obtékající.

Jedeme maršrutkou zpět na výjezd z města směr Černivci. Snažíme se stopovat, je to jen asi 80km. Bohužel nám nikdo nehodlá zastavit, krom malého mikrobusu, který tam míří. Prší, takže do něj nastupujeme, platíme asi 50 UAH a za nedlouho jsme v cíli.

Vzhledem k naprosté nepřízni počasí jdeme za (podle průvodce) normálním západním jídlem do restaurace Reflection (ul. Holovna 66). Opravdu mají západní kuchyni, dáváme si výborné těstoviny a připadáme si, že jsme více doma, než doopravdy jsme. Obsluhující slečna umí obstojně česky, neboť tu u nás pracovala a tak se s ní bavíme na mnoho témat. Už je přece jen vidět, že jsme zase blízko Zakarpatí. V restauraci jsme strávili asi 6 hodin, a při placení Davida polévá horko, neboť zjišťuje, že mu chybí kreditní karta. Vzpomněli jsme si, že tou kartou platil v Kamjanci Podolském zmíněnou snídani, našel za ni dokonce i účet. Snad je to ukrajinským zvykem, ale u nás by se něco takového asi nestalo: hodná obstojně česky mluvící slečna vzala účet, zavolala do Kamjance, dozvěděla se, že karta tam zůstala, a domluvila, že si pro ni zítra přijedeme. Ani si za to od nás nenechala koupit panáka, oni prý při práci nepijí jako my. :)

Odcházíme hledat nějaké ubytování. Podle průvodce by mělo být nedaleko (Zankovecká ulice). Na čísle popisném však sídlí jakási herna, nikoliv hostel. Jdeme tedy dále a ptáme se místních kde to jde. V drahém hotelu nám poradili kam máme jít a když už jsme ztráceli naději v hostel a mířili na nádraží, že se vyspíme tam, zastavila nás skupinka 3 mužů. Zřejmě se někde doslechli (což nebylo tak těžké) že sháníme nějaké ubytování na dnešní noc. Ukrajinec nám domlouval spaní u druhého - rumuna. Nám se to tedy moc nezamlouvalo, pak se zeptal, kolik jsme ochotni dát peněz za přespání. David plácnul 120 UAH za oba dva. V tu chvíli se Ukrajinci rozsvítila očíčka, chytl nás za ruce a řekl: "Jdeme k nám!". Rumuny ani nepozdravil a šli jsme asi 500m do jeho bytu.

Podkrovní byt v šestém patře zděného městského domu, který si podle jeho slov Voloďa upravil sám. Vybavení tak akorát k žití, 3 pokoje + 1 nedostavěný ještě bez podlahy, kuchyň, koupelna se záchodem a balkónek. Okamžitě nám on i jeho žena začali připravovat spaní, rozevřeli pohovku, podložili cihlou, aby nespadla na zem, dali nám deky, které byly čistě povlečené, prostěradlo i polštáře. My jsme Voloďovi dali 120 hřiven, ke kterým on jen šťastně přivoněl, jako ještě několikrát za večer. Zatímco žena nám vařila boršč, neustále neco povídal. Zapínal televizi, ukazoval nám, že má asi 70 kanálů, pak zapínal rádio a pouštěl hudbu, ptal se jestli se nám líbí, pak pouštěl obojí zárověň. Tak to šlo pořád dokola, vypínal zapínal, nechával vypnuté, zapnuté, už to šlo dost na nervy. Poté několikrát vyprávěl o nových dvěřích na balkon, které mu právě dnes přišli namontovat, o tom, jak vyzdíval celý byt. Ukazoval pokoj své manželky, pokoj, který vlastníma rukama opravil synovi, záchod, koupelnu, kuchyň a další věci. Několikrát nám opakoval, že až budou u nás nějací druzjá, kteří budou chtít jet do Černovců, zavoláme a on je ubytuje, dal nám svůj telefon. My jsme nabídli vodku, kterou jsem s sebou nesl od prvního dne z Užhorodu, dvakrát si trochu přihnul (na naše poměry trochu dost), my jsme pochválili ukrajinskou vodku. Boršč byl dobrý, škoda jen, že nebyl dva dny uleželý, to by byl odličnyj. Pochopitelně jsme Voloďu urazili, když jsme nechtěli dojíst celý hrnec, ale aspoň přinesl výborné domácí Salo s čerstvým česnekem a chlebem.

Salo – vepřový špek alias syrové solené vepřové sádlo je už po staletí ukrajinskou národní vášní a jsou mu věnovány i některé vtipy či dokonce básně a písně. Často se konzumuje s krajícem chleba a spoustou česneku (Zdroj: http://www.mundo.cz/ukrajina/kuchyne )

V deset hodin večer šel do práce, chlubil se nám svou pistolí, že dělá ochranku v bance, popravdě musím říct, že jsme měli vcelku obavu o své životy když ji ukazoval, ale pak ukázal i nějaký průkaz ochranky, tak obavy docela pominuly.

Pondělí

Vrátil se až v sedm ráno, jako obvykle pustil radio a televizi oboje najednou pěkně nahlas. Vzbudila nas pohádka Jen počkej zajíci! Pak nám znovu vyprávěl všechno to, co nám vyprávěl i večer, samozřejmě několikrát, poukazoval i na druhou Hi-Fi věž, kterou má doma, ale nehraje mu. Napsal nám její typ, což bylo pro něj i pro nás taky dost obtížné, neuměl dostatečně dobře psát ani azbukou, takže latinka mu dělala ještě vetší obtíže. Na Ukrajině prý nesežene její schéma, aby si ji mohl opravit. Takže kdyby někdo ze čtenářu měl návod na Hi-Fi PANASONIC typ RSN35H1, nechť se ozve :). V devět hodin šel do druhé práce a my odcházeli s ním. Dozvěděli jsme se, že průměrný plat na Ukrajině je tak malý, že lidé mají často dvě, někdy i tři práce, aby uživili rodinu (odtud název článku).

Jedeme na autobusové nádraží a hledáme, kam bych si sednul k internetu, zatímco David pojede zpět do Kamjance Podolského pro svou debetní kartu. Internetový klub (jak oni tomu říkají) je k naší radosti hned u autobusového nádraží, takže sedáme tam. David odjel autobusem v 11:05 a já na 6 hodin osiřel sám v ukrajinské počítačové herně. Mohlo by se zdát, že se zde hrají počítačové hry, ale není tomu tak. Hrají se tu totiž výherní automaty. Jen už to nejsou automaty, ale počítačové programy. Je možné si tu sednout na internet, připadám si, jako bych byl jediný, koho na internetu zajímá něco jiného než porno. Střídají se tu skupinky ukrajinců, kteří si pustí nějaký ukrajinský pornoserver a napjatě to sledují. Za těch několik hodin se ji tam vystřídalo cca 20. Plánuji tedy náš další postup, kudy jít přes hory, kdy kam jet, v kolik hodin a podobně. Po několika hodinách na internetu a pozorování hazardérů byl konečně David zpět, vydali jsme se na projížďku trolejbusem po městě. Trolejbus bych popsal asi takto: Před 30 lety ho Ukrajina dostala/koupila od Československa jako vyřazený a za těchto 30 let na něj ani jednou nesáhla, tak asi vypadají. Ale abych jim nekřivdil, jezdí už i vcelku zánovní autobusy jiné značky než škoda a ty vypadají o něco lépe.

Černivci jsou také pěkné a zajímavé město, stejně jako Kyjev nám celé propršelo, proto jsme neviděli moc památek. Místní lidé a hlavně Voloďa však byli zážitek, na který jen tak nezapomeneme.

Vlak do dalšího checkpointu naší cesty jel z nádraží ve 20:35 a mířil do stanice Užhorod. My jsme však vystoupili dříve, ve stanici Volovec. Je velice zvláštní, že ač je cesta po železnici dlouhá okolo 250 km, jedeme to celou noc a trvá to 14 hodin. Po nastoupení zjišťujeme, proč tomu tak je: vlak má totiž necelých šest hodin přestávky ve stanicích, z nichž nejdelší trvá 3,5 hodiny. Aspoň se v klidu vyspíme :).

Volovec, polonina Boržava

Úterý

Je 10:05 a my jsme vyplivnuti pojezdem na nádraží ve městě Volovec, v jednom z prvním měst u hranic, které dělí Zakarpatskou Ukrajinu od zbytku této velké země. Máme nejlepší počasí, jaké jsme si snad mohli přát. Svítí slunce a obloha je bez mráčku a není ani taková zima, prostě lepší to být nemohlo. Za dobu čekání na Davida v Černivcích jsem mimo jiné hledal na internetu i cestu, kterou bychom mohli po horách jít tak, aby nám vyšla přibližně na dva dny. Vyhrála polonina Boržava, resp. její část.

Po výstupu z vlaku jsme dokoupili potřebné jídlo na dva dny: instantní polévky, chleba, salám od českého výrobce :), paštiku a samozřejmě vodu. Podle internetu měla vést na horu Temnatik (1344 m.n.m.) červená turistická značka, kterou tam nakreslili dobrovolníci z řad Čechů i Ukrajinců v roce 2009. Jediná značka, kterou jsme potkali, byla žlutá a ještě navíc vedla úplně jinou cestou, než nám radili domorodci. Dali jsme tedy radši na rady domorodců než na žlutou značku a vydali se směrem, který nám ukázali. Výstup nahoru až k pravoslavnému kříži byl dost často po cestě, kterou dokážete rozeznat až poté co se otočíte za sebe. Alespoň pro mě to bylo dost náročné a propotil jsem triko, svetr i bundu. Cesta netrvala hodinu, jak nám řekl jeden z místních, který radil kudy se tam dostat, nýbrž tři hodiny. Stálo to však za to (viz foto). Nahoře vcelku zima a dost vítr, po svačince jsme se vydali dále po hřebeni směrem k hoře Velikij Věrch (1598 m.n.m.). Potkali jsme sběrače borůvek a brusinek, který nám poradil, kde seženeme vodu. Večer jsme postavili v závětří stan a uvařili instantní polévku. Západ slunce pozorovaný z této krajiny je úžasný a romantický. Trochu jsem litoval, že jsem tam s Davidem a ne s nějakou slečnou :-).

Středa

Noc byla velice studená, avšak spacák to vydržel a my taky. Ráno vaříme čaj z nasbíraných brusinek a borůvek a vydáváme se na cestu dále po hřebeni k hoře Stij (1677 m.n.m.). Již druhý den jdeme hlubokým borůvčím. Na Stij dorážíme někdy po poledni. Prohlédneme ruiny starých sovětských armádních radarů a pokračujeme dále, tentokráte již dolů do vesničky, která se jmenuje Vovčij. Cestou se ptáme na cestu několika sběračů borůvek či brusinek. Jeden z nich umí dost dobře česky, prý pracoval v Budějovickém Budvaru a ve Velkopopovickém kozlu, podle jeho slov prý pak "projebal vízum" a tak musel zpět na Ukrajinu sbírat brusinky. Čas při sestupu si krátíme rozhovory o medvědech a co dělat až na nás v lese vybafne, či jak se ho zbavit. Sestup je dost strmý a na jednom místě, kde si dáváme svačinku (zbytek salámu s chlebem), potkáváme hadici Zmiji Obecnou. Po několika variacích rozhovorů na téma medvěd, nakonec najdeme jeho exkrement, takže balíme věci i zbytek svačiny a rychle mizíme dále dolů do lesa. Cesta je stále dost strmá, už začínám cítit kolena. Konečně docházíme k vytouženému potoku Ždimir, který značí, že už nejsme od vesnice tak daleko. Cesta je zase docela rovná, už jsme v údolí. Po několika kilometrech zdravíme lidi, kteří jedou na povozech. Mají je prázdné, tak nás na jeden valník naloží a my se vezeme až do vesnice Sasivka. Nebýt jich, měli bychom cestu o pěkných pár hodin delší.

Sedáme do hospody na několik žejdlíků Lvovského a poznáváme se více s našimi transportéry. Jeden z nich se jmenuje Pavel a pracoval v čechách. Tak jako prý celá Ukrajina. Ptáme se, kdy jede nejbližší nebo poslední vlak do Mukačeva. V obchodě říkají, že v 6 odpoledne, Pavel říká v 5:20, v hospodě říkají v 7. Je 6 hodin, vlak nikde a Pavel to uvádí na pravou míru: "My tady jedeme podle vašeho času, ne podle Kyjevského, tady je o hodinu méně!" Pak už je nám oboum jasné, proč jeden říká v 6 a druhý v 7. Vypijeme s Pavlem a jeho soudruhy ještě trochu zlatavého moku, koupíme lahváče na cestu a jdeme na vlak. Opravdu přijel v 7.

Električka je nejhorší typ vlaků, slouží poze pro přepravu osob nedaleko města. My jsme asi 40 km od Mukačeva, kde tento spoj končí. Ve vagónu jsou pouze dřevěné lavice, k sezení velice nepohodlné. Záchod je turecký a na první pohled velice málo udržovaný. Vlak zastavuje ve všech zastávkách na trati, což dost zpomaluje už tak pomalou jízdu (jeho max. rychlost většinou nejde přes 30km/h). Všude jsme četli, že budou vlakem procházet bábušky s pirožkami, pivem či jinými pochutinami. Bohužel se tak nedělo. Vlak je však neskutečně levný, cesta stála oba dohromady asi 5 UAH (asi 12 Kč).

Mukačevo

Do Mukačeva dorážíme okolo půl deváté večerní a hned naproti nádraží je relativně levný hostel (200 UAH za dvoulůžkový pokoj), zkultivujeme se a jdeme se podívat do města. Jak je na ukrajině všude večer zvykem, lampy nesvítí resp. svítí každá desátá, nikde nic moc není. Máme hlad, hledáme nějakou restauraci nebo hospodu. Pokud už něco je, tak je to zavřené, v tomto poměrně velkém městě snad není okolo 22:00 jediná otevřená putyka. Konečně narážíme na jakousi "restauraci" spíš mini bufet se sezením, takový špatný nonstop. Dávám si ravioli s kečupem a nechutná to ani trochu tak, jak jsem čekal, ale mám hlad. Oba si říkáme, že je té Ukrajiny už na nás nějak moc. Oba prahneme po pravé Plzeňské dvanáctce, já už chci domůůůůů. Vracíme se na ubikace a jdeme spát.

Užhorod

Čtvrtek

Čtvrtek jsme věnovali prohlídce Mukačeva a odpoledne jsme vyjeli další električkou do Užhorodu.

Konečně jsme našli pomník T.G.Masaryka, který jsme objali (k podivu omladiny sedící na přilehlých lavičkách) a prošli město. Znovu jsme se zkontaktovali s Ivanem Latkem, který nás zase velice vřele přivítal, nalil nám koňak na uvítanou a ptal se, jak jsme se měli. Vše na co jsme se ptali nám zase ochotně sdělil. Spali jsme v tom samém hotelu Visit naprotu Užhorodskému letišti, jako první Ukrajinskou noc. Na letišti je hospoda, ve které si večer dáváme poslední ukrajinské pivo, je pravda, že jsou až legračně levná, ale už jich taky máme plné zuby, dobrá opravdu nejsou. Nejlepší je na Ukrajině všudypřítomný staropramen, který se přitom za normálních okolností v Čechách v podstatě nedá pít.

Pátek

Odjíždíme Maršrutkou na náměstí Kojarototovičovaivičovičaača, zde kupujeme domácí Salo, špek a sýr. Ukrajinské tržnice jsou fajn, dají všude ochutnat jsou milí a kilo Sala stálo cca 10 UAH, takže to mají ještě za hubičku. Z náměstí pokračujeme jinou maršrutkou na hlavní nádraží. V 8:20 odjíždíme do Košic. Tentokráte již to není Ikarus, ale Karosa, ve které se sedí lépe a hlavně jede rychleji. Na hranicích dojíždíme stojící Ikarus, který odjížděl z Užhorodu o 40 minut dříve. Ukrajinský hraniční přechod proplouváme s malou kontrolou, zato Slováci, ti nás zdrželi asi hodinu a půl. Řidič autobusu musí ukázat všechny prostory v autobusu, jestli nepřeváží něco, co nemá. My jsme si museli vzít svou bagáž a jít jí ukázat k celní kontrole. Klasické formality jako nahlášení kolik vezeme cigaret či alkoholu (povolené množství jsou dvě krabičky cigaret a litr alkoholu), podle toho si pas zařadí do hromádky, kterou pak elektronicky kontrolují.

Po dlouhých formalitách vyrážíme do Košic.

Košice, cesta domů

Stále pátek

Rozhodnutí padlo: jedeme vlakem ve 12:05 do Bratislavy a odtamtud nějakým vlakem do Prahy přes Břeclav. K našemu podivení cesta Košice - Bratislava má trvat 6 hodin, plánovaný příjezd v 18:00. Přijeli jsme v cca 20:00, alespoň jsme se seznámili s milými slovenkami, které s námi seděly v kupé, tak jsme se nenudili. I pohled na Tatry z projíždějícího vlaku byl pěkný. V Bratislavě jdeme na pivo a po návratu na nádraží seženeme vlak a po půl hodině jízdy vystupujeme v Břeclavi. Zde mě asi po hodině David opouští a jede vlakem do Mikulova za svou přítelkyní, 14 dní mimo domov mu asi nestačilo :). Čekám na vlak, který jede z Budapeště přes Prahu několik minut po půlnoci, příjezd ve 3:33. Málem jsem zaspal a jel až do Berlína, nebýt hodného německého občana, který mě v Praze probudil.

Ukrajina je velice pěkné místo, rozhodně není ani zdaleka tak nebezpečná, jak o ní Vaši známí budou mluvit až se tam rozhodnete jet. Po příjezdu do Košic jsem se o foťák a další věci bál více, než za celých 14 dní na Ukrajině. Ukrajinci jako národ jsou velmi milí lidé, kteří Vám vždy ochotně a rádi poradí, někteří se Vám i vnucují se svou radou. Nezřídka se setkáte s davovým efektem: zeptáte se někoho na ulici, ten odpověď nezná, a tak oslovuje další a další kolemjdoucí. Nakonec je z toho obrovská hádka a Vy už vůbec netušíte o čem se hádají. To většinou končí poděkováním a Vaším odchodem. Když se Vám povede se jich zbavit :) Rozhodně jsem rád, že jsme nedali na možné hrozby, které nám předpovídali naši známí a rozhodli jsme se jet nejodvážnější cestou. Prakticky 24 hodin denně jsme byli v kontaktu s ukrajinci a nikdy jsme neměli sebemenší problém.

Cestu na Ukrajinu bych rozhodně doporučil všem dobrodruhům, kteří chtějí zažít nevšední zážitek nejen z cesty, protože to vážně stojí za to...